Červen 2017

Pokrytecká

11. června 2017 v 8:34 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie


Stejně tak jako mouka může být černá,
i lecjaká holka může být milá a věrná,
to jen já si stále nad tím hlavu lámu,
div si snad vzteky nerozmlátím tlamu,
proč já vlastně hledám stále tu pravou,
když vždy zahazuji se s naprostou krávou.




Láska na první Pád

11. června 2017 v 7:54 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie


Byla to ona, dívka, ta pravá a jediná,
tančila na mostě a sukně jí vlála,
chvěla se ve větru, jak tam tak stála,
tak vášnivá a něžná, tak úplně jiná.

Přistoupil jsem kousíček blíž, pod sukni koukl,
jen jsem vyvalil údivem oči, pískl na ni a houkl,
avšak můj hlas rozlehl se a velice ji vystrašil,
pohlédla na mě, oči měla strachem zahalené,
zavrávorá, ztrácí glanc a naposledy si výskne,
kdo by tušil, že spadne a do hlavy se třískne,
že její krásné tělo, skončí kobercem zabalené.



Vzpomínková

11. června 2017 v 1:59 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie



Noc za nocí vrací se ke mně a svůdně mrká,
obtáčí se chtivě kolem mého těla jako had,
avšak když holubice na věži pětkrát zavrká,
vše rozplyne se v burácení a nastane chlad.

Prchlivě skáče do tmy a za stromy se ztrácí,
s laškovným chichotáním v mlze si tančí,
přestože se neustále pro pohlazení vrací,
stále není na dosah a v dálce si zvesela jančí.

Vyčerpání vybírá si své a tělo strhává k pádu,
hnijící padá si volně jako poslední dubové listí,
prodírá se a propadá houštím trnitého sadu,
co až nastane konec, kdo kdy to kde zjistí?

Tak bezvládné mé tělo na zemi ve srubu leží,
křečovitě svírá vzpomínku v pevných dlaních,
čelo potí se, avšak potichoučku dovnitř sněží,
však stále sním o nás dvou a květnatých pláních.






Art - Zrůda

10. června 2017 v 22:56 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky



Ne, opravdu se nepovažuji za zvráceného, ale mají-li má díla mluvit za mne, bude to lepší, než aby ožívala.




Pod vratkou střechou omylů

10. června 2017 v 16:59 | J.Lukáš |  TÉMA k Dumání

Pod vratkou střechou omylů

Blízko, blizoučko, pod jantarovým stromem, dubová lavička v náruči své dva láskyplné milence svírá a noc, která kobercově zahaluje vše, co do cesty ji vbíhá, dívku s chlapcem, přes ponurou paletu barev, vřele vítá.
Tehdy, když myriáda hvězd leskne se jako drobňoučké střípky v tom černočerném a chomáčkovitém koberečku, chlapec naklání se k dívce a jen sova přehluší mrknutím oka to krásné, co je všem bytostem cítícím nejjasnější. A zde, v krajině stínů a matných, mihotavých, duhovitých záblesků z povzdálí, zrodila se pochybnost, která vyvstává jako jehly na zádech tvora, který s nocí přátelsky třese si tlapkou.
To chlapec poprvé v životě ucítí, jak upadá do hlubin své nehostinné nejistoty, kde na dně nachází své zmrzačené dvojče, které jej přesvědčí o chybných krocích, kterými se zavázal k vskutku závažným činům, které vedly k přesvědčení o pravosti citů, jenž má k dívce, která se mu na oplátku otevřela jako plachá a velice křehká labuť.
Opravdu nehezké, křečovitě chvějící se, poskakující a nedůvěřivé dvojče uhlazenému stvořiteli výtku za výtkou dává a s rákoskou v ruce hrozí a napomíná a povolává na pomoc Vinu, aby zakročila.
Vina povstane z hrobu a uštědří chlapci ránu, ze které otřesený probudí se a vyskočí jako čiperný cvrček, prchající do absolutní a chmurné noci, zanechávající za sebou zdrcenou a zmatenou dívenku, jejíž srdce v tom sletu událostí změní rytmus a uvadá jako poslední květina na nejpustší hoře.
Avšak… Co když je i tohle správně?


2. část - Moment úleku

Ve vteřině se nám krev stáhne z konečku prstů, které jsou náhle jako ponořené do ledových kostek, uspořádaných v umyvadle a hlava vyskočila ven oknem a skončila na nádvoří v bláznivém kolotoči, který nezpomaluje a nikdy nezastaví; přesto však skočíme z větve na větev, napijeme se z první orosené číše plné piva, zapálíme si své první žváro a nasajeme do plic, či nastartujeme auto, které se pod náporem naší tlapy rozjede do zaneprázdněného provozu. Tak, či snad dokonce jinak, je to jen spousty našich prvních, prapůvodních okamžiků a zážitků, které si s sebou neseme v ranci.
Někdy jsou to zkušenosti božské záležitosti a někdy naopak. Jindy se jedná o kamenný batoh s popruhy z ocele, který trýzní naše svědomí a nedovolí nám spát. Ach ano, i takové je naše poprvé.
Nicméně… Naše zkušenosti a volby, jsou souhrn všech našich akcí a životních přání, ať už splněných, či neuskutečněných, které se nakupily. Můžeme se pokusit to zvrátit a jsme schopni napravovat, ale problém má vždy delší háček, nežli ramínko na kabát pro přerostlé smrky a tak čas od času při nápravě zjistíme, že za sebou máme daleko více poničeného porcelánu, než kolik bychom dokázali pobrat.
Možná nechceme dělat špatné, však jsme k tomu ani nebyli zrozeni, ale i když si dokážeme udělat ledasco, měli bychom s sebou nosit náplasti dvě. Jednu pro nás a druhou pro osobu, které jsme nechtíce při cestě na kopec poznání šlápli na nohu.
A co když je to špatně? Netuším, ale nic se tím nezkazí. A jestli to je správně? To posoudíme při dalším testu, až se nějak rozhodneme. Volba je zkrátka jen volbou, ať už tou špatnou, nebo správnou, našemu životu dává větší řád a smysl, nežli špatně zvolená dieta. Koneckonců, co já o tom jen mohu vědět.
A co vy, čtenáři?

 
TÉMA TÝDNE: Co když je to správně?

Art - Klaun

5. června 2017 v 19:08 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky


Veselý kalun, který je v každém z nás, si čas od času také povzdechne a pobrečí.