Špatná rozhodnutí - kapitola třetí

9. května 2017 v 16:12 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
III. Kapitola
NEPŘÍTEL


Ironicky salutuje při odchodu a následně se vmísí mezi lidi, až se úplně ztrácí z dohledu a rozplývá se v dýmu z cigaret. Konečně odešel, i když nemohu uvěřit, že se přece jen rozhodl jít zrovna za ní.
Je to k vzteku, že ženská, co si s ním celé roky pohrávala jako s hračkou pro psy, jako se samonavíjecím toaletním papírem, dostala další šanci, aby mu zatlačila na kolík, co mu nechala před lety v hrudi.
Pravda, Roberta jsem nikdy dvakrát nemusel, ale známe se léta a ty jeho intelektuální, filozofické stavy, ve kterých se kolikrát sám rozplýval a ztrácel, a to právě hlavně kvůli ní, mne opravdu doháněly k šílenství a nelidské zběsilosti. Držel jsem se, jak to jen šlo, ale kdoví, jak dlouho mi tahle strojená, kamarádská maska z porcelánu vydrží.
V baru se to pořád střídá. Skoro tak jako na trhu s prostitutkami. Už abych byl z téhle promočené, zavšivené díry pryč. Nemám tu místo a od všeho očekávám to nejhorší. Toho pocitu se musím zbavit.
Dopíjím pivo, sotva zamrkám a ke stolu si přisedá sličná dívka. Proklínám všechny svaté a padlé, že na takovou žábu dnes nebudu mít tolik času, kolik bych potřeboval. Viním se za to, co všechno bych jí rád provedl, přestože je tu veliká pravděpodobnost, že by to mohla být má dcera.
"Ahoj, cizinče."řekne chvějícím se a šeptajícím hlasem.
Nechce se mi odpovídat. Mazlím se raději s půllitrem, který mi najednou, vzhledem k vysokým tonům jejího hlasu, připadá jako lepší společník. Sklápím k němu zrak, utápím se ve zbytcích piva, co se lesknou na dně a štípou jako střípky, poté se pohledem opřu do jejích průzračných, velkých očí a zhluboka si povzdychnu.
"Hele, oba dva víme, jak by to dnes dopadlo. Kamarádky tě vyhecovaly, abys za mnou šla, protože na mě zíráš většinu času, co jsi sem vstoupila. Koukej, jsi mladá a neuvěřitelně krásná a taky přicházíš zatraceně nevhod a jsi otravná. Takže teď vstaň, běž a na cestě zpátky se zkus přesvědčit, jestli jsi někde na cestě ke mně, neztratila páteř."
Ani se nemusím ptát, jak se cítí. Její výraz mluví za vše. Je zhrzená, děsně vytočená a mrzutá a jak je vidno, vše víří okolo myšlenky, že takhle drze by ji nikdo z jejích vrstevníků nesesadil. Lísá se blíž ke mně a s potupou a bez špetky sebeúcty se naklání přes stůl, div jí z toho proklatě velkýho výstřihu nevyskočí prsa.
"A není něco, čím bych tě mohla přesvědčit?"optá se a lascivně mrkne.
Znovu si jen povzdychnu a teskně se zadívám do její tváře. Agresivně a odhodlaně, aby pochopila, jak moc si tu teď sama ubližuje a jak se sebou a se svým životem zachází, jak marně si hraje a jak se s veškerou vervou zahazuje.
"Poslyš, už jsem to řekl a nehodlám se opakovat. Vypadni."
Kruté, ale nesmírně účinné. Stáhla se zpět jako ublížené štěně a se slzami, které jsem jí slovy vehnal do očí, balí se a odchází zpět za svým obecenstvem. Má být na co hrdá. Kamarádky vidí, s jakou se vrací nazpět a s krákoráním ji vítají jako válečnou hrdinku a na mne vrhají jeden nenávistný pohled za druhým. Směšné, chaotické a opravdu bláznivé. Celé tohle město, celý tenhle bar a lidi v něm je jedno velké šapitó, kterému chybí úroveň a řád.
Válka je oproti tomuhle alespoň opodstatněná, smysluplná a přímočará. Tam, kde je člověk pěšákem a postradatelným zrnkem prachu, tam, kde člověk pohřbívá své touhy a topí se v utrpení a posledním cenným předmětem, který u sebe neustále nosí, je špetka naděje, tak tam mi bylo nejlépe.
V jednu chvíli vidíte umírat své kamarády, máte na rukou krev a ani netušíte, komu patří. Nevnímáte a jste přehlušeni řevem, sténáním a zvukem létajících kulek, co se mihnou milimetr od vaší hlavy. Rány jako z pekelné dílny ustanou a najednou odezní i poslední výstřel, kouř se usadí a přijde slunečný den a vy nemáte do čeho píchnout. Škvaříte se ve stínu tak, že byste se klidně mohli ocitnout v menu francouzské restaurace a v ústech se vám dělá sucho, až nemáte sílu odlepit jazyk od patra. Jste sešlí a vyprahlí jako omítka starého domu. Písek se vám dostává do míst, o kterých jste ani netušili, že je snad v těle máte, ale je vám, sakra, dobře!
Nic tam neznamenáte a možná vás to sežere zaživa od hlavy do paty, ale tady vám to sebere vše a při odchodu odevzdáte svou duši, kterou navíc musíte pověsit v šatníku mezi ostatní. A tomu všemu se naučili troufale říkat život. Je mi z toho všeho akorát na zvracení.
Můj chlebodárce, jehož jméno se mění s každým telefonátem a setkáním, vstoupil do baru a arogantně, aniž by pohledem zavadil o kohokoli, kdo se mu plete do cesty, kráčí ke mně. Náramně uhlazený, jako perská kočka. Kravaťák vypadá, že tu nemá co dělat, nehodí se sem a dobře to ví a i v tak dost slabě osvětlené místnosti nesundává sluneční brýle. Buď naprostý profesionál, který si ani v pátek večer nehodlá dřepnout, nebo naprostý imbecil.
Zastaví se kousek od mého stolu a hází na něj složku se slovy: "Tady máš pokyny. Pak bude v pořádku."
Sotva sáhnu po lejstrech, není nikde v dohledu. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč mají v popisu práce, ti úředníčci, opakovat vše, co je jasné a srozumitelné a došlo by to i špatně cvičený krávě. Nemusím to otvírat, ale příchodem naznačil, že je nevyšší čas jít.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 9. května 2017 v 16:40 | Reagovat

A teď to řekni jednou větou :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama