Špatná rozhodnutí - kapitola druhá

9. května 2017 v 12:39 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
II. Kapitola
NATAŠA


"Pokud vím, slečno, mám to zcela jasně potvrzené a vy už jste si místo a čas určení vybrala, nemýlím-li se snad?" říká hlas v telefonu.
"Ano, pane, jen jsem si chtěla být naprosto jistá, nerada dělám věci, o kterých nevím jistě všechny informace. Pokud mi ovšem něco nezatajujete."
Naprosté ticho je přerušeno hlubokým, zklamaným povzdechem, který, jak se zdá, nevěstí nic, co by si člověk rád poslechl. I kdyby to snad mělo být od někoho z rodiny, či z úst pastora.
"Kdybychom vás nepotřebovali, Natašo, už bychom takovou drzost netolerovali, avšak vás žádám a varuji, zvažujte, co říkáte. Příště by se to nemuselo vyplatit. Nezapomeňte, že jste tu zakázku ještě nesplnila. Sbohem."
Stará, vysloužilá troska, která je jen přežitek. K čertu s jeho výhružkami, stejně si to udělám po svém. Připravená jsem od prvního okamžiku.
Posbírám si věci, všechny je úhledně skládám do kabelky, kterou následně odkládám na stůl a sklouznu do nádherných, šarlatově rudých šatů. Dlouho na ně sedal v šatníku prach. Naposledy jsem je měla, když jsme se s Robertem poprvé poznali.
Byla jsem mladá, krásnější, nežli teď a přehnaně optimistická. A ta láhev šampaňského udělala zbytek.
Naštěstí byl vždycky pan Slušný, alespoň co dam se týkalo, takže mne gentlemansky doprovodil domů a jediné, co mi zanechal, byl nádherný, dlouhý a vášnivý polibek v lehounce osvětlené uličce. Uličce, ve které jej chci dnes potkat znovu. Osudová cesta domů, která v nás vše probudila a zanechala budoucí stopy naší oddanosti jeden druhému, by měla být dostačující k navození sentimentality a odvrácení pozornosti.
Třesu se, cítím to a nejhorší je, že si to uvědomuji a neměla bych. Slabost, která se na mne fyzicky projevuje, melancholie, která otupuje a sžírá a postrkuje nesprávným směrem a nastavuje mi zeď, mi teď není vůbec k užitku. Ne teď, když už jsem se jednou provždy rozhodla.
Káčo, vybrala sis to sama, tak toho nechej. Nedělej si to horší.
Při zapínání náušnic si sebe v zrcadle nevšímám, přešla by mne chuť vyrážet do zimy. Netuším, zdali se na svůj odraz kdy podívám.
Vše je hotovo a vlastně připraveno.
Opouštím byt a přivolávám si výtah. Když jsem se na to celé připravovala, ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, že tenhle život a luxus budu muset nechat jít. Příliš jsem si zvykla na ten výhled na město, na náruč přepychu a apartmá, které by neurazilo ani císaře.
Výtah dorazil a já ladně, pohupující se v bocích, nastupuji dovnitř. Ještě jsem nedorazila na místo setkání a už mám připravenou lacinou pózu, kterou chci zaujmout dříve, nežli dojde na slova.
Cinknutí jasně říká, že je čas vystoupit a já procházím nádherně zdobenou halou směrem k východu. Zima, která se k večeru udělala, není příliš vábivým společníkem na cestu. Se skřípajícími brzdami u mých nohou zastavuje taxík. Přesně na čas, což je řidičova výhoda, jinak by nedostal spropitné.
Město odsud, tady dole, vypadá hrůzostrašně a nehostinně a místy dokonce krutě. Je jako bezbarvé, šedé peklo, které vás stiskne tak silně, až z vás jako z tuby od zubní pasty vymáčkne poslední kousek vaší sebeúcty, avšak z velké výšky si člověk troufá uvažovat o jeho vlídné náruči a pohostinnosti a kráse. Je to pošetilé a zvrácené, zrovna jako celá tahle fraška.
Nicméně, člověk si může v životě vybrat, čím chce být, ale na nás ostatní zbývá to, do čeho nás někdo jiný hodí. Na tom, že spadnete, až na úplné dno něco bývá, ale není to pravda, poněvadž i dno se dá prorazit a vy pak už jen bezvládně plachtíte v černočerné prázdnotě. Ve víru událostí, jenž naplní srdce obavami, pak zjistíte, jak moc jste otupěli. Bez cíle, bez šance na návrat a s minimální, ne-li s vůbec žádnou, nadějí na spokojený a klidný život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama