Špatná rozhodnutí - kapitola čtvrtá

12. května 2017 v 8:35 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
IV. Kapitola
SCHŮZKA

Chlad je chvílemi opravdu nesnesitelným a nepříjemným druhem, který vás sleduje a doprovází na každém kroku. Nekoukaje přitom na pocit nejistoty, jenž mi svírá hrdlo a způsobuje, ač je to tady venku skoro nemožné, návaly horka, které se projevují krůpějemi potu cestující samovolně pod tričkem kolem boků a následně se vsakující do látky.
I kdyby snad Nataša dorazila, ani netuším, zda jsem na správném místě. Tak moc jsem nervózní a zmatkuji, že mne pocit útěku do tmy města připadá jako nejlepší možné řešení.
Jakoby světla jemně zhasínala a opět se rozsvěcela a nikdy nekončící tma s nimi vedla souboj o pohlcení člověka a jeho duše, který stojí, vydán na milost osudu, venku a marně doufá, čeká a je jen nestranným pozorovatelem všech těch ohavností a svědkem nepokojů, na které nestačí.
Sotva popadám dech a nabírám do plic chladný vzduch, který se tam usazuje a pálí, když v tom mnou projede šíp a zastaví se v srdci, jenž zapomene na časy, kdy normálně bilo. Je to její hlas, co mne uzemnil a sesadil. Zarazil mě hluboko do země, až jsem se celý rozbil na malé kousky skla. Vrhl mě do bláta a já se v tom plácám jako malé děcko.
"Roberte?" táže se mne za zády ten hlas podruhé.
Tentokrát se pomalu, těžce dýchající a s panikou vyobrazenou v očích, otáčím za sebe, odkud se ozvala.
"Natašo," řeknu s třesoucím se hlasem, "vypadáš báječně."
Avšak vím, že to není žádná pravda. Není to dobou, léty, které se na nás obou víceméně podepsaly a událostmi, které nám nechaly vepsané rýhy ve tvářích, tím to nebude. Je to tím, že to vyřčené slovo není absolutně dostačující.
"Jsi v pořádku?" ptá se mne tak starostlivě a sladce, až mám představy, jak se její hlas pronese ulicemi jako bijící zvon a rozezní se celou mou hlavou.
Nemohu vydat hlásku, nejsem schopen mluvit, vypadá jako bohyně, jako dávno zapomenutý obraz, jenž ukryt byl před světem pro jeho krásu, kterou by lidé nepochopili a záviděli. Byli by ochotni vyvolávat spory a války, aby jen mohli se v jeho světle nechat ovívat palmovým listem.
Už jen za tyhle slova, které se nade mnou vznášejí, cítím se provinile a bezvýznamně malinký.
"Zíráš na mne, jako kdybys snad viděl přízrak."pronese do prázdna a zasměje se.
Já sám jsem ochotný se podvolit jen tomu - jak a proč je to možné. Proč se to děje a proč je tu a je tak nádherná. Měl bych mít jasnou mysl, ale je roztřesená a zaskočená jako léto, které překvapí náhlá zima.
"Omlouvám se, promiň. Vypadáš prostě skvěle." Vyhrknu ze sebe.
Sklopí hlavu, usměje se a jeden nezbedný pramínek vlásků sklouzne přes čelo. Náhle jej sčísne, schová mezi ostatní černočerné a lesklé pramínky za ucho, a svůj zrak upře, aniž by kousek pozdvihla hlavu, na mne.
Tuhle přetlačovanou vyhrála, neboť mé svědomí a její krása jsou proti mé podstatě a nemohu se dívat do těch hlubokých, modrých a zářivých světýlek. Nejde to a moc to rmoutí.
"Budeš tu jen tak stát a zírat do země? Nebo mě přivítáš, jak máš?"
"Omluv mé počínání podruhé." Odvětím nazpátek.
"Pořád ten samý slušňák."
"Za to už se omlouvat nemohu."
Zasměje se tak hezky, příjemně a hebce, až mi její smích připadá jako hudba božského skladatele.
"Neměl bys za co. Líbí se mi to tak." Odpoví a jemně mi přejede rukou po tváři.
"Děkuji."
"Vždy používáš jen slova k vyjádření vděčnosti?" zeptá se nejistě a přikročí ještě mnohem blíže.
Jsou prostě věci, na které slova nestačí, a i kdybychom si pro ně šli až na kraj světa, nebyly by ani potřeba.
Naklání se blíže a blíže, je kousíček ode mne, přivírá víčka pomalu a lehce, jako by snad chystala se na nejzaslouženější spánek života. Cítím její vlažný a neklidný dech ve tváři, opírá se do mého a já chytám příležitost a srážím ji na kolena, beru ji s plnou silou do náruče, rozplývám se v jejích vlasech, opětuji její krok a přitiskávám své rty k jejím.
Nezdá se, že bych měl pevné těžiště, neboť se mi co chvíli podlamují a chvějí kolena a ona opírá se do mě jako zběsilá bouře, avšak stále stojím pevně na zemi, i když se vznáším.
Náhle se odtrhne, v očích má hrůzu a zděšení. Je celá rozechvělá a hledí na mě se strachem a lítostí. Lítostí a beznadějí, se kterou jsem se neshledal ani v očích umírajícího přítele v boji.
"Omlouvám se, je mi to líto." Řekne uplakaným hlasem.
"Vždy se přece nemáš za co-"
"Odpusť mi to!"
Mráz, který nás ještě před chvílí sužoval oba, a který jsme rozervali společným úsilím, přijde mi jako rozžhavený vosk ve srovnání s kapkami potu stékajícími mi po celém těle.
"Promiň."
Její poslední slova, co prolétnou vzduchem a uličkou a s doznívající ozvěnou pulzují mým uchem.
Z ničeho nic ucítím ostrou, svíravou, bodavou a tupou bolest. Tepe a přiškrcuje všechny orgány, stahuje mne jako lano a já se záchvěvem dopadám na studený asfalt. V tomto případě je tvrdá zem jako hedvábná postel.
Pohlédnu dolu a vidím řinoucí se, horkou a bublající krev, která proudí ven a vsakuje se do mého oblečení a vše zahaluje a zabarvuje do ruda.
Vše uvadá, dokonce její šaty proměňují se v nevýraznou šeď. Povšimnu si malé zbraně s tlumičem, kterou třímá v ruce, a ze které stoupá malý obláček bělavého dýmu.
"Proč?" vydám ze sebe za chroptění.
Sedne si do podřepu ke mně a rukou přejede po mých vlasech. Slzy ji stékají po tváři a tvoří za sebou černé cestičky od řasenky, přesto se na mě usmívá.
"Je mi to opravdu líto, Roberte."
"Proč?!"vykřiknu z posledních sil.
"Proč? Ty sám sis to způsobil."
Nemohu uvěřit jejím slovům a mým smyslům. Nejspíš mne už opouštějí a zrazují.
"Nedívej se tak udiveně. Byl jsi moje poslední zakázka. Vzpomínáš si na Afghánistán?"
Jen po doznění věty mi hlavou projede vše, co jsem si za ty roky prožil. Vše je to jako promítání filmu a jedna vzpomínka se dere před druhou a hrůzy střídají jen další hrůzy, kterých jsem byl svědkem. A dokonce i těch, na kterých jsem se sám musel podílet.
"Vidím, že ano. Tak sám určitě víš, že ta reportérka, co tam byla s vámi, byla dcerou ministra spravedlnosti."
"Byla to nehoda, Natašo."
"Nehoda vypadá jinak, viděla jsem záběry a fotky. Stačilo by to, aby všechny z vašeho oddílu poslali někam daleko, do nějaké hnusné díry, ale organizace, pro kterou dělám, a myslím, že není potřeba říkat, odkud se to vzalo u nás na stole, si to přála jinak. Neber si to osobně."
"Je mi to líto."
"Mně taky, Robe, mně taky."
Nedokážu si to vysvětlit, ale bolest se vytrácí a přichází kouzelná úleva. Cítím, jak mne drží za ruku.
Je mi hezky a je od ní milé, že se mnou zůstává do poslední chvíle. V životě jsem dělal jen špatná rozhodnutí a tím nejlepším byla vždy ona, i když mým posledním.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 12. května 2017 v 8:48 | Reagovat

Jelikož jsou lidi hloupí rozmazlení pubertální mamánci, tak jsem se stal pro tyto rozmazlené pubertální mamánky svatou celebritou, která jim pomůže k tomu, aby už nebyli rozmazlenými pubertálními mamánky, z tohoto díla je spatřena svatá celebrita.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama