Špatná rozhodnutí - kapitola první

9. května 2017 v 9:38 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
I. Kapitola
PŘÍTEL

Barem se ozve říhnutí a rána, když nemotorně vrací škopek zpět na stůl. Nemá ani dopito, ale moc dobře si uvědomuje, když natahuje ruku vzhůru na znamení, že chce další, jak to s pivem dopadne. V jeho rukou zkrátka nikdy nic nevydrží. Prostě Max.
Ono si není na co stěžovat, s Maxem to spolu takhle táhneme už od doby, kdy jsme začali holkám vyhrnovat sukně a navíc je to můj jediný přítel. Ne ledajaký, ale nefalšovaný, nic teatrálního v našem vztahu nenajdete. Kdysi jsme spolu sloužili. Společně nastoupili, společně bojovali, stáli si bok po boku a společně, jako z rychlíku, včas vyskočili.
Rozhlíží se po holkách, co se táhnou jako tanečnice flamenga uličkou a do koutku úst si vkládá žváro. Jakoby mlsně zamlaská a coby v ruce třímající zapalovač, připravený si zapálit, dá znovu volný průchod kručícímu a sténajícímu žaludku, aby si trochu ulevil. Opět si slabě, s cigaretou v ústech, říhne a pěstí se třikrát bouchne do hrudi, odkašle si a opilecky se zasměje. Když nalezne slabou rovnováhu v těle, zapře ji všechnu lokty o stůl a natáhne se i se svým ukazováčkem ke mně.
"Tak," poví, promne si nos a zapálí si, "kde jsme to skončili? Aha! Už vím, takže, jsi idiot, když ji tak bezmezně věříš, to teda jako za prvé."
Jen se ironicky zasměji, a aniž bych ten úsměv pouštěl z tváří, zavrtím nesouhlasně hlavou a odvětím: "A za druhé?"
"Za druhé?" zeptá se udiveně.
"Jo, mělo to mít pokračování." Reaguji a přikládám si půllitr k ústům.
"Vlastně jo, za druhé! Tak teda, nechci tě blbnout, ale je jen pár věcí, který zůstanou na svým místě tak, jak je tam zanecháš, když jsi odešel, chápeš?"
"Vlastně ne, vůbec."
Zakroutí pusou, olízne si horní ret, mlaskne a natáhne si z cigarety, aniž by mi přestal hledět do tváře a vyfoukne na mne kouř.
"Jsi idiot."Odvětí chladně.
"Fajn, tak jsem, ale o čem to mluvíš?"
"V životě jsou jistoty,"vypráví a vášnivě gestikuluje, "a nejistoty. Když odejdeš z bytu a vrátíš se, najdeš to tam obvykle tak, jak jsi to tam nechal, chápeš? To je těch pár věcí, kterejma si můžeš bejt jistej. Všechno je na svém místě. Klíče, mobil, peněženka, dokonce i to zatracený porno, ale spoléhat se na ženskou? To je blbost."
"Co je to za kraviny?"
Ani nestihne usrknout ze sklenice, jen aby rychle odvětil.
"To nejsou žádný kraviny, vole!" vyjekne.
"Fajn, tak co tím chceš říct?"
"Jen to, že by sis měl dávat bacha. Moc dáváš na to, že když se ženská změní, že je to změna definitivní."
"A co ty věci, to mělo znamenat?"
"Jen příklad. Často, když máš dojem, že jsi něco ztratil, obvykle to najdeš tam, kde jsi to skutečně nechal. S citama je to jiný, víš?"
Jen se ušklíbnu a zakroutím hlavou, opět. Tentokrát mám ale dojem, že mě skutečně nahlodal. Debata se na chvíli odmlčela a je slyšet akorát hukot starýho, vyuzenýho baru a sotva znatelná, unylá country melodie z rádia. Kdyby bylo naprosté ticho, nejspíš by bylo slyšet, jak nad tím uvažuji. Třeba má trochu přece jen pravdu, třeba na ni moc spoléhám. Je to léta, co jsem ji neviděl. Je tu snad skutečně nějaká jistota, že ji tam najdu, tak jako dřív? Třeba tam ale bude a bude jiná, ne jako kdysi.
"Teda,"zasměje se, "i tady, v tom smrdutým podbříšku ztroskotanců, je cejtit, jak ti to šrotuje hlavou. Ty se bojíš."
"Hele, já…"
"Chápu to, nechtěl jsem tě znejistit. Jen je to celý divný a nezdá se mi to. Asi proto, že z toho Afghánistánu jsme si z nás přivezli daleko méně, než s jakou jsme tam jeli."
"To je teda fakt." Odpovím se zaváháním a sklopím hlavu.
Náhle se ke mně naklání a dává mi pohlavek, poté, když konečně zvednu obočí, popadá půllitr a beze slov pobízí, abych si s ním dal do nosu. K tomu všemu si dá hlavu na stranu a nasadí výraz nevinného dítěte. Na dospělýho chlapa pěkně infantilní kousek a způsob jak druhýho přesvědčit, aby se s ním jen tak opil.
Chvíli si hraju na uraženou dámičku a pak si s ním konečně ťukám, až se rozdrnčí i tabule v oknech a s úsměvy ve tvářích se pouštíme do práce, kterou máme doslova pod nosem.
Hodiny tikají, přehoupnou se přes šestou, sedmou a v baru se to shlukuje, přicházejí noví, staří mizí a už tu nejsou ani místa ke stání. Zkrátka pátek. Páteční večer a ke všemu třináctého. Nejednomu dojde, že pověrčivost vzala za své, když se lidi naučili to přepít a kromě padání pod stoly, rozbitý sklo a holčičí rvačky mezi puberťáky, co si hrajou na kluky, se nic zlýho neděje. Co by taky mohlo, od toho je tu, na rozdíl od nás, střízlivá ruka zákona.
Když mi na hodinkách začne hrát otravná, písklavá melodie, vím, že je nejvyšší čas to překlopit do žaludku a vyrazit.
"To snad ne,"vyhrkne Max a praští pěstí do stolu, "ty vážně odcházíš. Vždyť jsme sotva začali."
Oblékám si bundu a vstávám od stolu.
"To si myslíš ty, ale už tu sedíme přes tři hodiny a já tam vážně nechci dorazit na hadry."
"Jak myslíš, ale buď vážně opatrnej, jasný?"
"Jasně, mami."Odpovídám posměšně.
Beru si věci ze stolu, které jsem tam po příchodu naházel na hromadu a ironicky salutuji na odchod. Prodírám se tolika lidmi, hlukem a zápachem, že se mi z toho všeho točí hlava. Konečně vidím východ. Spása.
Po otevření dveří mne hned vítá svíravá náruč chladného větru, který prolétne kolem uší a udělá si okružní jízdu po krku, odkud si to štráduje až pod bundu, kde se drápy zaryje do hrudi. Oklepu se od šíje až k patám, sevřu v pěstech klopy od bundy a z třesoucích rtů vypustím obláček páry.
Hledím soustředěně, bez sebemenšího pohybu a známky chladu před sebe do prázdné a slabě osvětlené uličky, kterou se rozléhá matný jekot slečinek na tahu a jemné, tlumené melodie z barů, které se je dnes chystají hostit. Uvědomuji si, co dnes musím udělat, jaké rozhodnutí mne čeká a není to rozhodně nic, na co bych mohl být kdy v životě hrdý.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama