Mantinely

9. května 2017 v 13:55 | J.Lukáš |  TÉMA k Dumání

Mantinely.



Hranice, kam až může naše normalita zajít.

Pod tímto slovním spojením - hranice normálnosti, mi vyvstává v hlavě plno věcí a všechny jsou, dalo by se s klidným svědomím říci - nenormální.
Pro začátek musím sdělit, že hranice neexistují; veskrze nikde nenacházíme žádné neviditelné bariéry, které nás nutí, tak jako krysy v bludišti vracet se tam a zpět, abychom měli nějaký smysl. Všechno jsou to jen doktríny, jež jsme se pod přísnou rukou někoho jiného naučili dodržovat a pokud možno, nepřekračovat. Tudíž jsme si osvojili systém, který by neměl mít chybu.
Však jest to také v pořádku, nic špatného nevidím na morálních zásadách, které se milosrdně pokoušejí nás držet dál od nepravostí a od našeho zvířecího já. V takovém případě, kdybychom porušili normálnost (a věřte, že kdysi to za naprosto přirozené považováno bylo), společnost by padla a my bychom si spokojeně lezli s trenýrkami na hlavách a po stromech, přežvykující alobal od čokolád a v domnění, jak se nám pěkně nedaří.
Tudíž, morálně normální zákony už máme dané, jasně stanovené a pro obyčejného smrtelníka matoucí. Sem tam se občas i přihodí, že se to někomu nehodí. Ten hloupý, ten na to jde porušením onoho zákona a hloupější, ten si zase zkrátka přidělí titul a zákon zpřísní. Možná, ale to jsou jen domněnky k dohadům, to tu (jako kdekoli jinde) normálně nefunguje.
Nicméně, co je normální?
Hranice nám jasně říkají, kde jsou naše limity, naše meze, kde se máme zdržovat, co máme dělat, jak se chovat a co říkat a co neříkat. A já tu nikde hranice nevidím, vidím jen omezení, která nám byla vlévána do nejasných a nezkažených hlaviček někým, koho jsme považovali za autoritu.
Zprvu to byli rodiče, někdy i prarodiče, pak přišli na řadu vychovatelky, učitelky a pokračujeme přes ředitele, zaměstnance a zaměstnavatele, doktory a dokonce i lidi v čekárně u doktora. Tam, jako kdekoli jinde jsme se právě určitě všichni setkali s tím: "Přestaň blbnout, chovej se normálně!"
A bylo to v rouře. Tehdy pro nás kdekdo mohl dělat to, co uznal za nejvhodnější a nejlepší, abychom se správně vyvíjeli, ale pomineme-li, co všechno dobré (dobré je taktéž velice relativní) dokázali vykonat, aby z nás ukuli řádného a poctivého občana, málokdy se pokusili nám nechat špetku místa pro nás samotné. Myslím, že hranice normálnosti mi začíná znít spíše jako hranice odtažitosti; a to nejen od nás samotných, ale i od druhých.
Tak tedy nejprve nás naučili druzí, jak se normálně chovat (díky Bohu, že odpadly hodiny náboženství) a pak jsme se naučili vychovávat sami. To si určitě kdekdo také vybaví chvíle, ve kterých jsme se ocitli v rouše průhledného šatstva a vystavili se tak, naprosto odhalení, společnosti, jež se nám odvděčila urážkami, vulgarismy a posměchem. To jsme se pokusili hranici normálnosti překonat, vystrčit růžky a v tu ránu, dostali jsme něžně perlíkem přes prsty. To byl první případ - pokud ne moc dobrý, potěší spíš ten druhý.

Naše vzpurnost, vaše nepochopení.
Puberta. To je osudová chvíle a přelom v našich životech, kdy si vybíráme, čímže to vlastně máme a chceme být. Formujeme se a přetváříme a překonáváme naše hranice normálnosti a taktéž hranice příčetnosti u druhých.
Někdy doháníme k šílenství sebe, někdy rodinu, sousedy a dokonce snad i přátele, které jsou ve stejném matoucím rozpoložení jako my.
Zatím se to jeví prazvláštně, nemám pravdu? Ovšem, ale jak je to vše splácané, tak to dává smysl, aniž si všímáme. Je to prosté. Chytneme-li však jeden konec šňůrky zde a támhle a prudce zatáhneme, vše se rozuzlí.

Vše spolu souvisí.
Nejprve nás, jak už bylo zmíněno výše, k normálnosti vedli druzí. Naše totemy, naše modly, které nad námi autoritativně stály a dohlížely na naši výchovu (pokud vůbec) na nás mohly mít fatální dopad zrovna tak jako společnost, ve které jsme se ocitli jako v ledové vodě a následně opařeni opovrženíhodnými pohledy, které nás odsoudily za naši kontroverzi.
Taktický ústup, nebo odpor bylo jediným možným východiskem. Pokud jde o shrnutí (poněvadž já i vy už jsme celkem daleko a dál už se nám nechce) ani jeden případ není dobře, protože v obou dvou se málokdy jeví člověk takový, jaký skutečně je a chybí zde vlastní volba a rozhodnutí.
Tím nemyslím nic špatného, není to moralizování, avšak je špetky pravdy na tom hořkosladkém poháru života, že hranice normálnosti, byly stanoveny druhými. Události, které nás motivovaly, či demotivovaly, měly za následek zmatenost a absolutní nevědomost a to zase vedlo k tomu, že se často potýkáme s osudovými nárazy, neboť jsme ještě nezakusili, kým a čím jsme a jaké tu máme vůbec místo. Zdali k sezení, nebo stání.

Na závěr už musím snad jen říci: (a tady mi snad prominete, dopustím se malého, nepatrného a nejspíš bezvýznamného moralizování) normálně se chovejme tak, jak si myslíme, že to má být, aniž bychom se nedopustili ničeho špatného a zlého, čeho bychom pak museli litovat my, nebo druzí a chovejme se nenormálně tak, abychom nějaké hranice jednoho dne, nemuseli vůbec potřebovat.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. května 2017 v 14:33 | Reagovat

Zajímavé zamyšlení, ona normálnost se dá opravdu definovat všelijak...

2 j.lukáš j.lukáš | Web | 9. května 2017 v 14:47 | Reagovat

[1]: Děkuji. Ona Normálnost je vlastně jen dobře využitelné slovo, nástroj, který jsme se naučili používat takřka k čemukoli a obvykle jen odráží náš vnitřní postoj... asi tak nějak. :D

3 Asterius Asterius | E-mail | Web | 9. května 2017 v 22:25 | Reagovat

Potíž u toho závěru bude, že různí jedinci či skupiny lidí považují za normální a dobré něco jiného. Co s tím?

4 j.lukáš j.lukáš | Web | 9. května 2017 v 23:36 | Reagovat

[3]: Pochopení.
“Co s tím?“ To jaksi vyvolává pocit problému, který si říká o vyřešení. A myslím, že ať už se jedná o cokoli a o lidi jakéhokoli typu; s různými názory a pohledy na to, co je dobré a co špatné, či snad, je-li to v rozporu s námi samotnými, zbývá nám snad jen pochopení a tolerance.
Ovšem, dá se to zahnat i do extrému, ve kterém skončíme v místnosti se sériovými vrahy a zloději z různých odvětví, ale to už je jiná kapitola. Mám za to, že každý, kdo má alespoň špetku racionálního uvažování, svědomí, které lační po svobodě a hrdost, má také dokonce zdravý úsudek, aby od sebe dobré a špatné (normální a nenormální) rozeznal.

5 Asterius Asterius | E-mail | Web | 10. května 2017 v 17:58 | Reagovat

[4]: Ty extrémy (vrazi, zloději) nejsou nic neobvyklého. A nejspíš se najdou i vrazi a zloději, kteří své činy považovali za správné. Na takových případech je zřetelně vidět rozdíl mezi různým pojetím dobra. A přece to samé, i když možná ne tak závažné, je v každém případě, kde se jedná o rozhodnutí mezi dobrým a špatným. Problém je, že každý si sám určuje, co je dobré a co ne. Leda, že by existovala objektivní morálka.

6 j.lukáš j.lukáš | Web | 10. května 2017 v 18:06 | Reagovat

[5]: Možná, že bychom přece jen ze skříně měli všichni vytáhnout altruismus, oprášit jej a pak by jsme se nemuseli pídit po správném, nesprávném, dobrém a zlém a pravdě i omylech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama