A hle! Přichází nadčlověk.

8. května 2017 v 8:16 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie

A hle! Přichází nadčlověk.


I. A tu a tam v tom širém, dlouhém, táhnoucím se zeleném koberečku byla špice, jež laškovně mrkala a pod svým rouchem skrývala jen ty nejlaskavější srdce. Člověk tu byl člověkem, aniž by si hrával, že je někým jiným, než kým a čím ve skutečnosti jest. Ostatní byl klam, jen lest.
Tady orá se pole a támhle kosí tráva a zde postarší dáma posedává. Tlachání tu opravdu netřeba, vždyť k tomu tu lidé mají tetřeva. Koneckonců, je to jen smějící se idyla.
Vlny barev mění se se světlem a tmou a změnou ročního období, příroda však nestárnoucí nymfa, co lidem pocit dává, že i oni po smrti nesmrtelní jsou, to vše rozzáří, to ihned vše ozdobí.
Jak ta krása plesá, jak si výská, jak si píská, jak si zpívá, avšak, i když občas uvadá a poražena bývá, nebojí se, vše s pokorou přijímá, vždyť svou smrtí i nový život dává. Takový je mír, takové je nebe, když člověk miluje vše kolem sebe.
II. V dálce zjevuje se temná figura, existence blíží se a funí, listí padá a najednou podzim zuří.
Hniloba se dere, havěť se krutě směje a hrubě vysmívá, jak nám ta krása, doslova před očima, zhasíná.
Oficír, tož nováček ve svém oboru, byrokrat se blíží. Našlapuje rázně, ovšem, vždyť školu kroku má, na to se učil roky, aby měl dokonalé kroky. Mějte se na pozoru, úřední z tašky tahá listí, jen to sviští.
Kus onuce, bezvýznamné žvásty tahá si z rukávu, nic si nevymyslil, svým řevem tahá lid z postelí tak časně po ránu. Lidi mnou si oči, nevěří svým smyslům, vždyť oni patří Bohu, zasvětili život půdě, rodině, domu, avšak jejich už není ani zrnko ječmene, ba ani krávě už nevyždímají kapku z vemene. To vše patří lidem, kdyby lidem, to patří oslům.
"Dělali jste dobře. Dobře sobě i době, nicméně, dnes budete dělat dobře nám, vše, co bylo vaše, je teď naše, to vám svatosvatě přísahám!"
Ubohý lid vypovídá službu. Na stromech přibitý hřebík, pod ním prápor se štemplem vlaje, který jasně jak trouba hlásá, že nyní nuceni jsme opustit naše kraje.

III. Tlusté prsty lítají od údolí k údolí, ukazují směr a nakazují, kde stavět pro ně budou se sídla, kde továrna položí své základy, kde budou se dělat motory, oleje a mýdla.
Tu prst nakáže, kde je řeka, která dávat vodu bude, kde na ní bublinky vyrábět se budou, rybník, pro který najme se cvičitel, kde ryby naučí skákat se do sudů, kde houby uranem hnojit se musí, ať si lidi zvyknou, chtě nechtě, ať se jim to klidně hnusí. Tu zase budou se podřezávat krky husí, to na dračku hned půjde, v akci po tom lidé skočí. Zlatem platit se jim zamane.
A co s odpadem lidským a tím nelidským? To vítr odvane, támhleta řeka odnese do moří, však čas to vše spraví, on to pokoří.

IV. Buřtík v cylindru a sáčku poslední módní značky z telecího vzácného rodu, na kopci si pěkně hoví, sedí až na posledním schodu. Velký vzrůstem a malý duchem se před lidmi posadil vysoko, odtud se pěkně šlape a směje těm dole, všechno je to v jednom kole. On zaplatil tvrdou měnou, tak si může přec sedět nad tou kouřovou stěnou.

V. Mele se to a vrní a kroutí a mlátí a bortí a kácí, ta krása se nám před očima prostě a jednoznačně ztrácí.
Sebedůvěra jest houpačkou, na které blbec sedí a ten chytrák do něj ještě strká.

VI. Inu, je to tak. Ouřada, ten nováček, co cesta se za ním zkroutila a stočila a pod botami plíseň klíčila, vytáhl si lejstro, které jen zlaťáčky předčí. Může nás a Vás být mnoho, ale za dob starších, než kam naše paměť a první výskyt písma sahá, nám i cihla byla drahá.
Teď jeden člověk vede dav a nikdo si nevšímá, ač je každý paf, nikdo nic nevnímá.
Udivené oči lidé poulí, jak to ten nový, co na trůn si sedá, zase skoulí a s čím přijde příště, jestli nás zase nevysaje, jak to drzé klíště.

A to je náš... KONEC


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama