Květen 2017

Ofenzíva: BLOG

31. května 2017 v 22:35 | J.Lukáš |  DENÍČEK MRAVNOSTI
DENÍK I.
Tak a je to venku!

Ne, opravdu nejde o přiznání, že jsem homosexuál.
Spuštěno, motor běží a... Mám hotovo a nevypadá to tu tak zle, jak jsem si myslel a představoval, i když zdání může klamat.
Prošlo si to tu změnami a já také. Přizpůsobil jsem se tak, abych nevypadal zle a především záhadně. Možná blog beru útokem a příliš do něj buším, abych z něj něco vymáčkl, a nejspíše sem vkládám i něco, co by mohlo leda tak viset na zdi Facebooku nějaký ukřičený školačky, která neví, co se životem a s časem, ale jsem spokojený. Celkem.
Doufám, že tímto úvodem jsem v krátkosti řekl vše podstatné a také doufám, že se Vám tu bude líbit stejně jako mně (pokud tu na to nezůstanu úplně sám, ale věřím, že ne).
Budu se na Vás těšit...


Nováček
Jan LUKÁŠ




Rozjímání III.

31. května 2017 v 10:38 | J.Lukáš |  OKNO


"Žij přítomností a dávej pozor, aby se z tvé minulosti nestala tvá budoucnost a z budoucnosti tvá minulost."




Rozjímání II.

31. května 2017 v 10:36 | J.Lukáš |  OKNO


"Nesni o duhové zebře, když nejsi ochotný postarat se o lidi."




Civilizovaná prasátka

31. května 2017 v 10:10 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie

Je to tady!
Umíráme hlady
a venku padáme smrady,
hlavně, že stavíme si nekuřácké hrady.
Kráčím si tak venku v dešti,
na šíji dopadá mi kyselá voda,
opodál dítě kvůli tomu vřeští,
že ho kapka deště v oku bodá.
Tak s ním rychle pospíchá domů,
aby jej uchlácholila a slzy usušila,
avšak kdyby ubožačka jen věděla a tušila,
že v přírodě otrávily se i kořeny všech stromů.
Otáčím se a jdu si cestičkou dál a všímám si, všímám a vidím,
opravdu se místy za nás až stydím…


Vzdychám si, jak to jen všechno vskutku do prázdnoty padá, chřadne, mizí a propadá se hloub,
jen kdyby našel se někdo, kdokoli, kdo otěže by ochotně převzal a podíval se tomu na kloub.

Pak tuhle a tam, krky vylíhly se z trávy a na nich trčely údajně chytré hlavy,
byly opravdu tak moudré, vpravdě pragmatické, až dokázaly oblbnout i davy.
"Většiny shlukněte se, ukažte se a předveďte těm menším, jakou máte sílu,
jen vy přece máte takovou moc, že Vám není rovno a bojujte za nás v míru!"
A tak člověk člověka proti člověku postavil a naučil ho bezhlavě nenávidět,
aby nemusel vidět, kde leží ta pravda, co se to tu doopravdy děje
a jak všude problikávají světla, jak nám pomalinku pohasíná naděje.

Historici jednou budou říkat, jaká to byla těžká doba…
Nevěřícně budou kroutit hlavami, zatímco popotahovat z elektronické cigarety budou, sedět na vznášející se židli u bílého, kovového stolu, ani je nenapadne podívat se dolu, kde asi vytratili dlouhými léty přežívání páteř.
Nu co, sami v ní žít budou, jen už budou ovce, ať si kdekdo říká, co chce, stejně akorát tak káže mečem, morálku se zbraní v ruce nás učí a je tak blbej, až to drnčí, až to bubnuje a bučí.
Nakonec to ustane v zemi, kde kyselina leptavá padá ze zelených mraků, kde obloha kdysi modrá je žlutorůžová, kde místo mloků, dočkáme se války přerostlých krabů a raků, kde kouření nahrazeno bude výpary, přes které vidět nelze, kde po zakázání piva v hospodách vzniknou nešvary a kde začalo to přece jen prostým - zákazem kouření.



Milý čtenáři…
…neber prosím zle tento článek, ani slova v něm. Neber si servítky, avšak neber si ani kyj.

Zpátečka

29. května 2017 v 19:33 | J.Lukáš |  TÉMA k Dumání

V dnešní době, v dnešním světě a při situaci tam venku, kdoví, jak dlouho se tu budeme ještě lopotit a trápit, popřípadě si užívat.
Čas je jenom iluze…
Přesto je však všude kolem nás a prostupuje i námi samotnými. Hodiny na věži ukazují čas, který jsme vytvořili, ale nikdy se jej nenaučíme ovládat. Je to neochočená šelma, nedá se zkrotit. Avšak, jako inovátoři, jako úskoční zajíci, jsme dokázali udělat to, co umíme ze všeho nejlépe - naučili jsme se přehazovat výhybky. Čili… skvěle umíme věci obcházet. Kdo by nevěřil, ať si vzpomene na létání a občas vzhlédne k obloze.
Čas běží rychle, opravdu rychle, když mu dáme pokoj, či prostor, abychom jej obrousili jako drahokam. Když ho zase přespříliš otravujeme, protože se nacházíme na špatné straně kabinky, na které je nápis - obsazeno - či snad u lékaře, kde na sobě zase máme imaginární cedulku - neotravujte mne, zapomněl jsem si mobil - dává nám pořádně zabrat a psychicky nás zkouší. Vlastně nás pokouší neustále.
Čas na jídlo, čas jít do školy, čas jít do práce, čas jít na úřad a čas jít do háje.
Máme čas a stres a stres a málo času.
Jsme zavaleni mnoha věcmi, kterým jsme dali nějakou hodnotu, sami jsme si je polepili, ale ty nejhodnotnější jsou nejen zdarma a nejdostupnější, ale také ty nejcennější.
Koneckonců, řídí nás to všechny a jsme ovládáni napříč prostorem a časem nutkáním, které nás nutí dělat všechny ty věci, které vykonáváme (ať už jde o cokoli) teď hned. Zkrátka se všechno zrychluje. Tady, tam venku, ve vesmíru. A my se snažíme dohánět vše, i když už jsme si ani nestihli povšimnout, jak nám tepe srdce závodního koně a dech dochází.
Nacházíme-li se na startu závodní dráhy, nebo v autě na dálnici, kde naši drahou polovičku právě zaskočil prcek, co se chystá vstoupit na tento svět, asi je lepší šlápnout na plyn a prorazit to, co nejdříve. Ovšem, takových situacích je mnoho, kdy je lepší se nezdržovat hledáním šušní v nosním tunelu, avšak se tím nesmíme nechat ovládnout a převálcovat.
Carpe diem.
Zaběhněme to dobře, ať jsme včas na autobusové zastávce, či ve školní lavici, ale nespěchejme potom zbytečně celý život, abychom viděli víc, než kolik bychom promeškali věčným utíkáním. Jsme přece jen smrtelníci, ale nevyšvihujme se na piedestal božství jen proto, že si myslíme, jak jsme na čas, který nám byl odněkud a od někoho dán, skvěle nevyužili, když děláme vše, čeho jsme se třeba byť jen obávali proto, že žijeme jen jednou a zítra už by mohlo být pozdě. To se zase často unáhleně dopouštíme věcí, kterých druhý den litujeme. Situace, které nás často přivádějí do rozpaků, jsou právě obvykle ty, při kterých jsme se ocitli v domnění, jak bohatě jsme využili čas. Tehdy nám náš starý známý dává najevo nesouhlas.
Neměli bychom chvátat.
Sám za sebe mohu říci, že času si všímám a zase o něm ztrácím ponětí a naopak. Nicméně, je to můj společník, užívám si jej, kdykoli to jen jde, nežehrám a nenadávám mu. Pomáhám mu a on mně. Je to můj partner, který mne jednou doprovodí až na konec mé cesty a opustí. A až mu budu mávat na rozloučenou, stejně jako všichni, co jsme zde, doufám jen v pár věcí - že jsme spolu příliš nepospíchali, že jsme se dobře bavili a že se na mě bude při odchodu usmívat.

Uvolněme se.
Jen ať si pak běží…


Snad jsem Tě, milý čtenáři, nepřipravil zbytečně o čas.






Povídka - Špatná rozhodnutí -

23. května 2017 v 11:02 | J.Lukáš |  PODPOVÍDKY


Masky a tváře

21. května 2017 v 10:23 | J.Lukáš |  TÉMA k Dumání


Když nikdo není poblíž, odhalíme se skrytě před světem.

Mohu říci, že tohle téma mne opravdu zasáhlo a především zaujalo, i když myslím, že to není něco, co se dá přespříliš natáhnout. I když se zde s největší pravděpodobností najde mnoho lidí, kteří by za bouřlivého pokřiku a házení rajčat, nesouhlasili.
Každopádně, známe to všichni. Od dítěte v Bangladéši, po starce v Juneau, jsme si prošli tím samým procesem a pocitem. Všichni jsme se střetli se Samotou, která nás náhle obklopila ze všech stran. Zpočátku se nám zdála jako opravdu děsivá kamarádka, která nám otevírala náruč, do níž se nám nechtělo vstoupit, neboť je to tako spočinout v chladné řece v katakombách s loučí v ruce velikosti sirky a být odkázán sám na sebe, avšak kamarádka Samota nám vždy ukáže nevšední krásy a stránky naší osobnosti, o kterých jsme neměli ani ponětí a vyvede nás ke světlu. Ovšem jen tehdy, pokud jí to my sami dovolíme.
- V některých případech sami sobě můžeme být za přítomnosti Samoty dobrými rádci, spisovateli, věhlasnými zpěváky a psychology anebo sentimentálními klubíčky tenounkých nitek, které se sesypou do sebe a trestají se za společnost a chyby, které se snad ani nestaly. Nikdy však nesvádějme nic na starou známou Samotu, protože jsme to jen my, komu není dobře s námi.
Jsme-li neustále vystaveni světu a lidem v něm, což jsme skutečně víc, nežli často, nejsme nikdy sami. A kdo je důvěřivý a věřící, tak ten na sebe o samotě ani nesáhne, protože ví, že sám není nikdy a paranoidně věří, že ho sleduje FBI, nebo zesnulí příbuzní, či snad Bůh. Ale pomineme-li fakty, které známe, uvědomíme si, že více než obvykle jsme sami, ale málokdy sami sebou.
A to je skutečně opravdová a nefalšovaná pravda. Pochopitelně ji nechci nikomu nalévat trychtýřem do otvoru od kulky ze čtyřiačtyřicítky do hlavy, nicméně je to pravda, která je vaše a nejen moje.
Když se nikdo nedívá, máme různé sklony?
Pokud se na nás nedívá mamka, dobře se bavíme, pokud na nás zrovna nedohlíží učitel, skvěle se zabavujeme a pokud nám přes rameno nezírá pod ruce šéf, úžasně prokrastinujeme.
Vždyť co je to vlastně to, že se na nás nikdo nedívá? Prostor a šance pro nás samotné se projevit tak, jak bychom se neodhalili nikdy, ani v těch nejnižších sférách našich tužeb, před světem, ba ani před partnerem.
Když to vše shrneme, pošleme do střižny, osekáme a obalíme ve strouhance, možná to pro nás bude tuhé sousto, pravděpodobně se nám něco i zaryje mezi zuby a zanechá nepříjemný pocit, ale opravdu věřme, že vždy, když se nikdo nedívá, neznamená to, že jsme pokaždé sami, ale vždy to značí, že jsme sami sebou a odhazujeme do kouta pláště a masky a tváře, které si při odchodu bereme vždy v cestovním balíčku, a tehdy jsme s tím nejdůležitějším člověkem na světě. Sami se sebou. A pak, i kdyby se snad někdo dívat měl, máme vše, co potřebujeme.



Art - Šílenství

12. května 2017 v 10:33 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky




Prostě šílenství. Jsi snad také... ?
Jsi?



Art - Volnost

12. května 2017 v 10:29 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky




V tom tichu a kráse je naše volnost. Tam se ukrývá před světem naše svoboda.


Špatná rozhodnutí - kapitola patá

12. května 2017 v 9:54 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
V. Kapitola

PODRAZ


A je po všem. V tomhle případě spíš po něm. Nechce se mi pořád věřit, že se tohle děje, že jsem toho všeho součástí. Robert naše přátelství vyzdvihoval a byl tou částí našeho přátelství, která měla smysl. Nebyl hloupý, musel si uvědomovat, jak se to vše změnilo v agónii a vzájemnou toleranci založenou na letech, co jsme se znali.
Povaluje se ve své krvi, vydechl naposledy a ona u něj stále sedí a fascinovaně na něj pohlíží. Jako kdyby si snad hrála na Osud či snad na samu Smrt, jako kdyby pro ni něco snad život znamenal. Celkem ironické, když jej vezme i chlapovi, co pro ni znamenal tolik a stal se jen další zakázkou.
Vylézám ze stínů lehce, rychle a velice obezřetně, dojdu blíže k bezvládnému tělu, u kterého sedí zase moje zakázka. Uslyší nějaké kroky, ale asi musím přehodnotit, neboť od něho neodlepí svůj zrak, aby se podívala, kdo k nim kráčí a mohl by být svědkem.
Zastavuji se u nich. Stojím přímo nad mrtvolou svého parťáka a člověkem, co mu vzal život. Nedivím se, že to tak dopadlo. Nedalo se jí věřit a kromě toho měl Robert ve skříních poschovávané různé děsy z dob minulých. O některých jsem věděl, o některých se i sám bál hovořit. Nikdy se nevrátil jako dřív, nikdo z nás, ale jeho pronásledovalo něco mnohem horšího.
Vybrala si koneckonců velice dobře. To, kde se měli setkat a co si vzala na sebe, mělo rozhodující účinek. Dokonalé divadlo.
Chvíli se nic neděje, nejspíš je stále v šoku, že to udělala, ale nakonec se podívá přes rameno směrem ke mně. Ten pohled mi bude navždy připomínat všechny krásy světa a zároveň ty nejhorší noční můry. Bude mne strašit a vyvolávat pocit viny a úzkosti.
"Maxi?" optá se mě s hrůzou a nevědomostí ve tváři.
Náhle se ozve slabé špitnutí, tišší nežli bodnutí sršně a Nataša dopadá vedle Roberta. Jedna rána do hlavy, víc nepotřebovala a víc bych ani nesnes a nechtěl. Tak to stačí.
Odebírám se pryč a nechávám je tu oba pro někoho, kdo se tu o to všechno postará. Zítra to vše bude v tisku a lidi si počtou o záhadných úmrtích a nevyřešeném zločinu. Policie bude bezradná a po čase dojde jen k tomu, že šlo o hříchy minulosti, které milence dohnaly.
Každý si bude uvědomovat, až zjistí, kam nitky vedou, jak je tady odsud zhola nemožné dosáhnout něčeho, co dostupné není. Není tu žádný akční hrdina, co by se rozhodl s tím něco udělat. Žádná drsná škola, soukromý očko, ani superhrdina. Nikdo takový neexistuje. Jsou tu jen obyčejní lidé, co se nikdy neodhodlají a policisté s rodinami, co upřednostní klid a harmonii. Nebudou se vrtat v něčem, co není v jejich kompetencích. Je to jen hra.
Docházím až na křižovatku, kde se zastavím a z kapsy si vytahuji krabičku cigaret. Skoro se přistihnu, jak se na ni šklebím. Jednu vytáhnu ven a zapálím si. V životě mi nechutnala tak dobře.
Satisfakce.
Teď už jsem v klidu. Pokud šlo o tajemství, hráli jsme si s Robertem na přátele a každý si všechno nechával pro sebe. To, co jsme si svěřovali, byla jen špička ledovce. Předávali jsme si to nahlodaný jablko dál a měli ze sebe děsnou radost. Nikdy jsme si to neřekli úplně a tato špatná rozhodnutí nás stála víc, než kolik jsme mohli světu nabídnout jako protihodnotu. Nakonec na to dojedeme všichni. Do posledního.
Zastavuje přede mnou auto černější než noc a s takovým leskem, až se v něm vidím. Sotva slyšitelné brzdy a motor klidně přede. Pootevře se okno a ruka mi podá složku. Zase. Otevřu ji a auto už se ztrácí za zatáčkou. Celý je to na hlavu padlý a rychlejší než Supermanova stolice.
Pročítám si všechny instrukce, jednu za druhou, od shora dolů a vše je detailně podané a vše dává smysl.
Bohužel je jasně dané, že svou dceru už neuvidím. A bohudík, bude naživu a v pořádku. Neviděl jsem ji celé roky a z fotek, co mi poslali, mohu jen říct, že roste do krásy a podobá se matce. Prý je dokonce výbornou studentkou a mám být na co hrdý. Třeba půjde na vysokou, ale já u toho nebudu. Ano, jsem příklad správné výchovy a mám být na co hrdý. Aby se však měla dobře, jediné, co musím udělat, je být mrtvý.
Za dva dny policie dostane hlášení o chlapovi, co je nalezen mrtvý ve svém pokoji v jedné nejmenované a laciné ubytovně. U jeho těla se nalezne dopis na rozloučenou, který byl věnován dceři a bývalé ženě, se kterými nebyl celé roky v kontaktu. Za těchto tragických podmínek a okolností, rozhodl se předávkovat léky. Po jeho bytě nejsou nalezeny žádné známky, které by kdy potvrdili, že byl někým přinucen.
Veterán afghánské války žil podle sousedů osamělý a tichý život. Nikdy s nikým nebyl ve sporu a často navštěvoval místní bary. Očividně žil život plný neštěstí, nepochopení a utrpení, které pro něho znamenalo jediné východisko. Žvásty a další, opravdu tragický příběh, na kterém si možná někdo udělá jméno.
Cigareta je u konce své cesty a já najednou vím, jak by se asi musela cítit. Mám se naprosto stejně, maličká. Odebírám se domů a vím, co bude následovat a je mi dobře. Udělal jsem hodně špatných věcí, ale ta, u které jsem věděl, že bude stát můj život, ale ušetří další roky života mé dcery, je nejlepší, jakou jsem kdy mohl udělat.

Sbohem, špatná rozhodnutí.