Masky a tváře

21. května 2017 v 10:23 | J.Lukáš |  DENÍČEK


Když nikdo není poblíž, odhalíme se skrytě před světem.

Mohu říci, že tohle téma mne opravdu zasáhlo a především zaujalo, i když myslím, že to není něco, co se dá přespříliš natáhnout. I když se zde s největší pravděpodobností najde mnoho lidí, kteří by za bouřlivého pokřiku a házení rajčat, nesouhlasili.
Každopádně, známe to všichni. Od dítěte v Bangladéši, po starce v Juneau, jsme si prošli tím samým procesem a pocitem. Všichni jsme se střetli se Samotou, která nás náhle obklopila ze všech stran. Zpočátku se nám zdála jako opravdu děsivá kamarádka, která nám otevírala náruč, do níž se nám nechtělo vstoupit, neboť je to tako spočinout v chladné řece v katakombách s loučí v ruce velikosti sirky a být odkázán sám na sebe, avšak kamarádka Samota nám vždy ukáže nevšední krásy a stránky naší osobnosti, o kterých jsme neměli ani ponětí a vyvede nás ke světlu. Ovšem jen tehdy, pokud jí to my sami dovolíme.
- V některých případech sami sobě můžeme být za přítomnosti Samoty dobrými rádci, spisovateli, věhlasnými zpěváky a psychology anebo sentimentálními klubíčky tenounkých nitek, které se sesypou do sebe a trestají se za společnost a chyby, které se snad ani nestaly. Nikdy však nesvádějme nic na starou známou Samotu, protože jsme to jen my, komu není dobře s námi.
Jsme-li neustále vystaveni světu a lidem v něm, což jsme skutečně víc, nežli často, nejsme nikdy sami. A kdo je důvěřivý a věřící, tak ten na sebe o samotě ani nesáhne, protože ví, že sám není nikdy a paranoidně věří, že ho sleduje FBI, nebo zesnulí příbuzní, či snad Bůh. Ale pomineme-li fakty, které známe, uvědomíme si, že více než obvykle jsme sami, ale málokdy sami sebou.
A to je skutečně opravdová a nefalšovaná pravda. Pochopitelně ji nechci nikomu nalévat trychtýřem do otvoru od kulky ze čtyřiačtyřicítky do hlavy, nicméně je to pravda, která je vaše a nejen moje.
Když se nikdo nedívá, máme různé sklony?
Pokud se na nás nedívá mamka, dobře se bavíme, pokud na nás zrovna nedohlíží učitel, skvěle se zabavujeme a pokud nám přes rameno nezírá pod ruce šéf, úžasně prokrastinujeme.
Vždyť co je to vlastně to, že se na nás nikdo nedívá? Prostor a šance pro nás samotné se projevit tak, jak bychom se neodhalili nikdy, ani v těch nejnižších sférách našich tužeb, před světem, ba ani před partnerem.
Když to vše shrneme, pošleme do střižny, osekáme a obalíme ve strouhance, možná to pro nás bude tuhé sousto, pravděpodobně se nám něco i zaryje mezi zuby a zanechá nepříjemný pocit, ale opravdu věřme, že vždy, když se nikdo nedívá, neznamená to, že jsme pokaždé sami, ale vždy to značí, že jsme sami sebou a odhazujeme do kouta pláště a masky a tváře, které si při odchodu bereme vždy v cestovním balíčku, a tehdy jsme s tím nejdůležitějším člověkem na světě. Sami se sebou. A pak, i kdyby se snad někdo dívat měl, máme vše, co potřebujeme.



Art - Šílenství

12. května 2017 v 10:33 | J.Lukáš |  Galerie




Prostě šílenství. Jsi snad také... ?
Jsi?


 


Art - Volnost

12. května 2017 v 10:29 | J.Lukáš |  Galerie




V tom tichu a kráse je naše volnost. Tam se ukrývá před světem naše svoboda.


Špatná rozhodnutí - kapitola patá

12. května 2017 v 9:54 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
V. Kapitola

PODRAZ


A je po všem. V tomhle případě spíš po něm. Nechce se mi pořád věřit, že se tohle děje, že jsem toho všeho součástí. Robert naše přátelství vyzdvihoval a byl tou částí našeho přátelství, která měla smysl. Nebyl hloupý, musel si uvědomovat, jak se to vše změnilo v agónii a vzájemnou toleranci založenou na letech, co jsme se znali.
Povaluje se ve své krvi, vydechl naposledy a ona u něj stále sedí a fascinovaně na něj pohlíží. Jako kdyby si snad hrála na Osud či snad na samu Smrt, jako kdyby pro ni něco snad život znamenal. Celkem ironické, když jej vezme i chlapovi, co pro ni znamenal tolik a stal se jen další zakázkou.
Vylézám ze stínů lehce, rychle a velice obezřetně, dojdu blíže k bezvládnému tělu, u kterého sedí zase moje zakázka. Uslyší nějaké kroky, ale asi musím přehodnotit, neboť od něho neodlepí svůj zrak, aby se podívala, kdo k nim kráčí a mohl by být svědkem.
Zastavuji se u nich. Stojím přímo nad mrtvolou svého parťáka a člověkem, co mu vzal život. Nedivím se, že to tak dopadlo. Nedalo se jí věřit a kromě toho měl Robert ve skříních poschovávané různé děsy z dob minulých. O některých jsem věděl, o některých se i sám bál hovořit. Nikdy se nevrátil jako dřív, nikdo z nás, ale jeho pronásledovalo něco mnohem horšího.
Vybrala si koneckonců velice dobře. To, kde se měli setkat a co si vzala na sebe, mělo rozhodující účinek. Dokonalé divadlo.
Chvíli se nic neděje, nejspíš je stále v šoku, že to udělala, ale nakonec se podívá přes rameno směrem ke mně. Ten pohled mi bude navždy připomínat všechny krásy světa a zároveň ty nejhorší noční můry. Bude mne strašit a vyvolávat pocit viny a úzkosti.
"Maxi?" optá se mě s hrůzou a nevědomostí ve tváři.
Náhle se ozve slabé špitnutí, tišší nežli bodnutí sršně a Nataša dopadá vedle Roberta. Jedna rána do hlavy, víc nepotřebovala a víc bych ani nesnes a nechtěl. Tak to stačí.
Odebírám se pryč a nechávám je tu oba pro někoho, kdo se tu o to všechno postará. Zítra to vše bude v tisku a lidi si počtou o záhadných úmrtích a nevyřešeném zločinu. Policie bude bezradná a po čase dojde jen k tomu, že šlo o hříchy minulosti, které milence dohnaly.
Každý si bude uvědomovat, až zjistí, kam nitky vedou, jak je tady odsud zhola nemožné dosáhnout něčeho, co dostupné není. Není tu žádný akční hrdina, co by se rozhodl s tím něco udělat. Žádná drsná škola, soukromý očko, ani superhrdina. Nikdo takový neexistuje. Jsou tu jen obyčejní lidé, co se nikdy neodhodlají a policisté s rodinami, co upřednostní klid a harmonii. Nebudou se vrtat v něčem, co není v jejich kompetencích. Je to jen hra.
Docházím až na křižovatku, kde se zastavím a z kapsy si vytahuji krabičku cigaret. Skoro se přistihnu, jak se na ni šklebím. Jednu vytáhnu ven a zapálím si. V životě mi nechutnala tak dobře.
Satisfakce.
Teď už jsem v klidu. Pokud šlo o tajemství, hráli jsme si s Robertem na přátele a každý si všechno nechával pro sebe. To, co jsme si svěřovali, byla jen špička ledovce. Předávali jsme si to nahlodaný jablko dál a měli ze sebe děsnou radost. Nikdy jsme si to neřekli úplně a tato špatná rozhodnutí nás stála víc, než kolik jsme mohli světu nabídnout jako protihodnotu. Nakonec na to dojedeme všichni. Do posledního.
Zastavuje přede mnou auto černější než noc a s takovým leskem, až se v něm vidím. Sotva slyšitelné brzdy a motor klidně přede. Pootevře se okno a ruka mi podá složku. Zase. Otevřu ji a auto už se ztrácí za zatáčkou. Celý je to na hlavu padlý a rychlejší než Supermanova stolice.
Pročítám si všechny instrukce, jednu za druhou, od shora dolů a vše je detailně podané a vše dává smysl.
Bohužel je jasně dané, že svou dceru už neuvidím. A bohudík, bude naživu a v pořádku. Neviděl jsem ji celé roky a z fotek, co mi poslali, mohu jen říct, že roste do krásy a podobá se matce. Prý je dokonce výbornou studentkou a mám být na co hrdý. Třeba půjde na vysokou, ale já u toho nebudu. Ano, jsem příklad správné výchovy a mám být na co hrdý. Aby se však měla dobře, jediné, co musím udělat, je být mrtvý.
Za dva dny policie dostane hlášení o chlapovi, co je nalezen mrtvý ve svém pokoji v jedné nejmenované a laciné ubytovně. U jeho těla se nalezne dopis na rozloučenou, který byl věnován dceři a bývalé ženě, se kterými nebyl celé roky v kontaktu. Za těchto tragických podmínek a okolností, rozhodl se předávkovat léky. Po jeho bytě nejsou nalezeny žádné známky, které by kdy potvrdili, že byl někým přinucen.
Veterán afghánské války žil podle sousedů osamělý a tichý život. Nikdy s nikým nebyl ve sporu a často navštěvoval místní bary. Očividně žil život plný neštěstí, nepochopení a utrpení, které pro něho znamenalo jediné východisko. Žvásty a další, opravdu tragický příběh, na kterém si možná někdo udělá jméno.
Cigareta je u konce své cesty a já najednou vím, jak by se asi musela cítit. Mám se naprosto stejně, maličká. Odebírám se domů a vím, co bude následovat a je mi dobře. Udělal jsem hodně špatných věcí, ale ta, u které jsem věděl, že bude stát můj život, ale ušetří další roky života mé dcery, je nejlepší, jakou jsem kdy mohl udělat.

Sbohem, špatná rozhodnutí.



Špatná rozhodnutí - kapitola čtvrtá

12. května 2017 v 8:35 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
IV. Kapitola
SCHŮZKA

Chlad je chvílemi opravdu nesnesitelným a nepříjemným druhem, který vás sleduje a doprovází na každém kroku. Nekoukaje přitom na pocit nejistoty, jenž mi svírá hrdlo a způsobuje, ač je to tady venku skoro nemožné, návaly horka, které se projevují krůpějemi potu cestující samovolně pod tričkem kolem boků a následně se vsakující do látky.
I kdyby snad Nataša dorazila, ani netuším, zda jsem na správném místě. Tak moc jsem nervózní a zmatkuji, že mne pocit útěku do tmy města připadá jako nejlepší možné řešení.
Jakoby světla jemně zhasínala a opět se rozsvěcela a nikdy nekončící tma s nimi vedla souboj o pohlcení člověka a jeho duše, který stojí, vydán na milost osudu, venku a marně doufá, čeká a je jen nestranným pozorovatelem všech těch ohavností a svědkem nepokojů, na které nestačí.
Sotva popadám dech a nabírám do plic chladný vzduch, který se tam usazuje a pálí, když v tom mnou projede šíp a zastaví se v srdci, jenž zapomene na časy, kdy normálně bilo. Je to její hlas, co mne uzemnil a sesadil. Zarazil mě hluboko do země, až jsem se celý rozbil na malé kousky skla. Vrhl mě do bláta a já se v tom plácám jako malé děcko.
"Roberte?" táže se mne za zády ten hlas podruhé.
Tentokrát se pomalu, těžce dýchající a s panikou vyobrazenou v očích, otáčím za sebe, odkud se ozvala.
"Natašo," řeknu s třesoucím se hlasem, "vypadáš báječně."
Avšak vím, že to není žádná pravda. Není to dobou, léty, které se na nás obou víceméně podepsaly a událostmi, které nám nechaly vepsané rýhy ve tvářích, tím to nebude. Je to tím, že to vyřčené slovo není absolutně dostačující.
"Jsi v pořádku?" ptá se mne tak starostlivě a sladce, až mám představy, jak se její hlas pronese ulicemi jako bijící zvon a rozezní se celou mou hlavou.
Nemohu vydat hlásku, nejsem schopen mluvit, vypadá jako bohyně, jako dávno zapomenutý obraz, jenž ukryt byl před světem pro jeho krásu, kterou by lidé nepochopili a záviděli. Byli by ochotni vyvolávat spory a války, aby jen mohli se v jeho světle nechat ovívat palmovým listem.
Už jen za tyhle slova, které se nade mnou vznášejí, cítím se provinile a bezvýznamně malinký.
"Zíráš na mne, jako kdybys snad viděl přízrak."pronese do prázdna a zasměje se.
Já sám jsem ochotný se podvolit jen tomu - jak a proč je to možné. Proč se to děje a proč je tu a je tak nádherná. Měl bych mít jasnou mysl, ale je roztřesená a zaskočená jako léto, které překvapí náhlá zima.
"Omlouvám se, promiň. Vypadáš prostě skvěle." Vyhrknu ze sebe.
Sklopí hlavu, usměje se a jeden nezbedný pramínek vlásků sklouzne přes čelo. Náhle jej sčísne, schová mezi ostatní černočerné a lesklé pramínky za ucho, a svůj zrak upře, aniž by kousek pozdvihla hlavu, na mne.
Tuhle přetlačovanou vyhrála, neboť mé svědomí a její krása jsou proti mé podstatě a nemohu se dívat do těch hlubokých, modrých a zářivých světýlek. Nejde to a moc to rmoutí.
"Budeš tu jen tak stát a zírat do země? Nebo mě přivítáš, jak máš?"
"Omluv mé počínání podruhé." Odvětím nazpátek.
"Pořád ten samý slušňák."
"Za to už se omlouvat nemohu."
Zasměje se tak hezky, příjemně a hebce, až mi její smích připadá jako hudba božského skladatele.
"Neměl bys za co. Líbí se mi to tak." Odpoví a jemně mi přejede rukou po tváři.
"Děkuji."
"Vždy používáš jen slova k vyjádření vděčnosti?" zeptá se nejistě a přikročí ještě mnohem blíže.
Jsou prostě věci, na které slova nestačí, a i kdybychom si pro ně šli až na kraj světa, nebyly by ani potřeba.
Naklání se blíže a blíže, je kousíček ode mne, přivírá víčka pomalu a lehce, jako by snad chystala se na nejzaslouženější spánek života. Cítím její vlažný a neklidný dech ve tváři, opírá se do mého a já chytám příležitost a srážím ji na kolena, beru ji s plnou silou do náruče, rozplývám se v jejích vlasech, opětuji její krok a přitiskávám své rty k jejím.
Nezdá se, že bych měl pevné těžiště, neboť se mi co chvíli podlamují a chvějí kolena a ona opírá se do mě jako zběsilá bouře, avšak stále stojím pevně na zemi, i když se vznáším.
Náhle se odtrhne, v očích má hrůzu a zděšení. Je celá rozechvělá a hledí na mě se strachem a lítostí. Lítostí a beznadějí, se kterou jsem se neshledal ani v očích umírajícího přítele v boji.
"Omlouvám se, je mi to líto." Řekne uplakaným hlasem.
"Vždy se přece nemáš za co-"
"Odpusť mi to!"
Mráz, který nás ještě před chvílí sužoval oba, a který jsme rozervali společným úsilím, přijde mi jako rozžhavený vosk ve srovnání s kapkami potu stékajícími mi po celém těle.
"Promiň."
Její poslední slova, co prolétnou vzduchem a uličkou a s doznívající ozvěnou pulzují mým uchem.
Z ničeho nic ucítím ostrou, svíravou, bodavou a tupou bolest. Tepe a přiškrcuje všechny orgány, stahuje mne jako lano a já se záchvěvem dopadám na studený asfalt. V tomto případě je tvrdá zem jako hedvábná postel.
Pohlédnu dolu a vidím řinoucí se, horkou a bublající krev, která proudí ven a vsakuje se do mého oblečení a vše zahaluje a zabarvuje do ruda.
Vše uvadá, dokonce její šaty proměňují se v nevýraznou šeď. Povšimnu si malé zbraně s tlumičem, kterou třímá v ruce, a ze které stoupá malý obláček bělavého dýmu.
"Proč?" vydám ze sebe za chroptění.
Sedne si do podřepu ke mně a rukou přejede po mých vlasech. Slzy ji stékají po tváři a tvoří za sebou černé cestičky od řasenky, přesto se na mě usmívá.
"Je mi to opravdu líto, Roberte."
"Proč?!"vykřiknu z posledních sil.
"Proč? Ty sám sis to způsobil."
Nemohu uvěřit jejím slovům a mým smyslům. Nejspíš mne už opouštějí a zrazují.
"Nedívej se tak udiveně. Byl jsi moje poslední zakázka. Vzpomínáš si na Afghánistán?"
Jen po doznění věty mi hlavou projede vše, co jsem si za ty roky prožil. Vše je to jako promítání filmu a jedna vzpomínka se dere před druhou a hrůzy střídají jen další hrůzy, kterých jsem byl svědkem. A dokonce i těch, na kterých jsem se sám musel podílet.
"Vidím, že ano. Tak sám určitě víš, že ta reportérka, co tam byla s vámi, byla dcerou ministra spravedlnosti."
"Byla to nehoda, Natašo."
"Nehoda vypadá jinak, viděla jsem záběry a fotky. Stačilo by to, aby všechny z vašeho oddílu poslali někam daleko, do nějaké hnusné díry, ale organizace, pro kterou dělám, a myslím, že není potřeba říkat, odkud se to vzalo u nás na stole, si to přála jinak. Neber si to osobně."
"Je mi to líto."
"Mně taky, Robe, mně taky."
Nedokážu si to vysvětlit, ale bolest se vytrácí a přichází kouzelná úleva. Cítím, jak mne drží za ruku.
Je mi hezky a je od ní milé, že se mnou zůstává do poslední chvíle. V životě jsem dělal jen špatná rozhodnutí a tím nejlepším byla vždy ona, i když mým posledním.



Špatná rozhodnutí - kapitola třetí

9. května 2017 v 16:12 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
III. Kapitola
NEPŘÍTEL


Ironicky salutuje při odchodu a následně se vmísí mezi lidi, až se úplně ztrácí z dohledu a rozplývá se v dýmu z cigaret. Konečně odešel, i když nemohu uvěřit, že se přece jen rozhodl jít zrovna za ní.
Je to k vzteku, že ženská, co si s ním celé roky pohrávala jako s hračkou pro psy, jako se samonavíjecím toaletním papírem, dostala další šanci, aby mu zatlačila na kolík, co mu nechala před lety v hrudi.
Pravda, Roberta jsem nikdy dvakrát nemusel, ale známe se léta a ty jeho intelektuální, filozofické stavy, ve kterých se kolikrát sám rozplýval a ztrácel, a to právě hlavně kvůli ní, mne opravdu doháněly k šílenství a nelidské zběsilosti. Držel jsem se, jak to jen šlo, ale kdoví, jak dlouho mi tahle strojená, kamarádská maska z porcelánu vydrží.
V baru se to pořád střídá. Skoro tak jako na trhu s prostitutkami. Už abych byl z téhle promočené, zavšivené díry pryč. Nemám tu místo a od všeho očekávám to nejhorší. Toho pocitu se musím zbavit.
Dopíjím pivo, sotva zamrkám a ke stolu si přisedá sličná dívka. Proklínám všechny svaté a padlé, že na takovou žábu dnes nebudu mít tolik času, kolik bych potřeboval. Viním se za to, co všechno bych jí rád provedl, přestože je tu veliká pravděpodobnost, že by to mohla být má dcera.
"Ahoj, cizinče."řekne chvějícím se a šeptajícím hlasem.
Nechce se mi odpovídat. Mazlím se raději s půllitrem, který mi najednou, vzhledem k vysokým tonům jejího hlasu, připadá jako lepší společník. Sklápím k němu zrak, utápím se ve zbytcích piva, co se lesknou na dně a štípou jako střípky, poté se pohledem opřu do jejích průzračných, velkých očí a zhluboka si povzdychnu.
"Hele, oba dva víme, jak by to dnes dopadlo. Kamarádky tě vyhecovaly, abys za mnou šla, protože na mě zíráš většinu času, co jsi sem vstoupila. Koukej, jsi mladá a neuvěřitelně krásná a taky přicházíš zatraceně nevhod a jsi otravná. Takže teď vstaň, běž a na cestě zpátky se zkus přesvědčit, jestli jsi někde na cestě ke mně, neztratila páteř."
Ani se nemusím ptát, jak se cítí. Její výraz mluví za vše. Je zhrzená, děsně vytočená a mrzutá a jak je vidno, vše víří okolo myšlenky, že takhle drze by ji nikdo z jejích vrstevníků nesesadil. Lísá se blíž ke mně a s potupou a bez špetky sebeúcty se naklání přes stůl, div jí z toho proklatě velkýho výstřihu nevyskočí prsa.
"A není něco, čím bych tě mohla přesvědčit?"optá se a lascivně mrkne.
Znovu si jen povzdychnu a teskně se zadívám do její tváře. Agresivně a odhodlaně, aby pochopila, jak moc si tu teď sama ubližuje a jak se sebou a se svým životem zachází, jak marně si hraje a jak se s veškerou vervou zahazuje.
"Poslyš, už jsem to řekl a nehodlám se opakovat. Vypadni."
Kruté, ale nesmírně účinné. Stáhla se zpět jako ublížené štěně a se slzami, které jsem jí slovy vehnal do očí, balí se a odchází zpět za svým obecenstvem. Má být na co hrdá. Kamarádky vidí, s jakou se vrací nazpět a s krákoráním ji vítají jako válečnou hrdinku a na mne vrhají jeden nenávistný pohled za druhým. Směšné, chaotické a opravdu bláznivé. Celé tohle město, celý tenhle bar a lidi v něm je jedno velké šapitó, kterému chybí úroveň a řád.
Válka je oproti tomuhle alespoň opodstatněná, smysluplná a přímočará. Tam, kde je člověk pěšákem a postradatelným zrnkem prachu, tam, kde člověk pohřbívá své touhy a topí se v utrpení a posledním cenným předmětem, který u sebe neustále nosí, je špetka naděje, tak tam mi bylo nejlépe.
V jednu chvíli vidíte umírat své kamarády, máte na rukou krev a ani netušíte, komu patří. Nevnímáte a jste přehlušeni řevem, sténáním a zvukem létajících kulek, co se mihnou milimetr od vaší hlavy. Rány jako z pekelné dílny ustanou a najednou odezní i poslední výstřel, kouř se usadí a přijde slunečný den a vy nemáte do čeho píchnout. Škvaříte se ve stínu tak, že byste se klidně mohli ocitnout v menu francouzské restaurace a v ústech se vám dělá sucho, až nemáte sílu odlepit jazyk od patra. Jste sešlí a vyprahlí jako omítka starého domu. Písek se vám dostává do míst, o kterých jste ani netušili, že je snad v těle máte, ale je vám, sakra, dobře!
Nic tam neznamenáte a možná vás to sežere zaživa od hlavy do paty, ale tady vám to sebere vše a při odchodu odevzdáte svou duši, kterou navíc musíte pověsit v šatníku mezi ostatní. A tomu všemu se naučili troufale říkat život. Je mi z toho všeho akorát na zvracení.
Můj chlebodárce, jehož jméno se mění s každým telefonátem a setkáním, vstoupil do baru a arogantně, aniž by pohledem zavadil o kohokoli, kdo se mu plete do cesty, kráčí ke mně. Náramně uhlazený, jako perská kočka. Kravaťák vypadá, že tu nemá co dělat, nehodí se sem a dobře to ví a i v tak dost slabě osvětlené místnosti nesundává sluneční brýle. Buď naprostý profesionál, který si ani v pátek večer nehodlá dřepnout, nebo naprostý imbecil.
Zastaví se kousek od mého stolu a hází na něj složku se slovy: "Tady máš pokyny. Pak bude v pořádku."
Sotva sáhnu po lejstrech, není nikde v dohledu. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč mají v popisu práce, ti úředníčci, opakovat vše, co je jasné a srozumitelné a došlo by to i špatně cvičený krávě. Nemusím to otvírat, ale příchodem naznačil, že je nevyšší čas jít.



Mantinely

9. května 2017 v 13:55 | J.Lukáš |  DENÍČEK

Mantinely.



Hranice, kam až může naše normalita zajít.

Pod tímto slovním spojením - hranice normálnosti, mi vyvstává v hlavě plno věcí a všechny jsou, dalo by se s klidným svědomím říci - nenormální.
Pro začátek musím sdělit, že hranice neexistují; veskrze nikde nenacházíme žádné neviditelné bariéry, které nás nutí, tak jako krysy v bludišti vracet se tam a zpět, abychom měli nějaký smysl. Všechno jsou to jen doktríny, jež jsme se pod přísnou rukou někoho jiného naučili dodržovat a pokud možno, nepřekračovat. Tudíž jsme si osvojili systém, který by neměl mít chybu.
Však jest to také v pořádku, nic špatného nevidím na morálních zásadách, které se milosrdně pokoušejí nás držet dál od nepravostí a od našeho zvířecího já. V takovém případě, kdybychom porušili normálnost (a věřte, že kdysi to za naprosto přirozené považováno bylo), společnost by padla a my bychom si spokojeně lezli s trenýrkami na hlavách a po stromech, přežvykující alobal od čokolád a v domnění, jak se nám pěkně nedaří.
Tudíž, morálně normální zákony už máme dané, jasně stanovené a pro obyčejného smrtelníka matoucí. Sem tam se občas i přihodí, že se to někomu nehodí. Ten hloupý, ten na to jde porušením onoho zákona a hloupější, ten si zase zkrátka přidělí titul a zákon zpřísní. Možná, ale to jsou jen domněnky k dohadům, to tu (jako kdekoli jinde) normálně nefunguje.
Nicméně, co je normální?
Hranice nám jasně říkají, kde jsou naše limity, naše meze, kde se máme zdržovat, co máme dělat, jak se chovat a co říkat a co neříkat. A já tu nikde hranice nevidím, vidím jen omezení, která nám byla vlévána do nejasných a nezkažených hlaviček někým, koho jsme považovali za autoritu.
Zprvu to byli rodiče, někdy i prarodiče, pak přišli na řadu vychovatelky, učitelky a pokračujeme přes ředitele, zaměstnance a zaměstnavatele, doktory a dokonce i lidi v čekárně u doktora. Tam, jako kdekoli jinde jsme se právě určitě všichni setkali s tím: "Přestaň blbnout, chovej se normálně!"
A bylo to v rouře. Tehdy pro nás kdekdo mohl dělat to, co uznal za nejvhodnější a nejlepší, abychom se správně vyvíjeli, ale pomineme-li, co všechno dobré (dobré je taktéž velice relativní) dokázali vykonat, aby z nás ukuli řádného a poctivého občana, málokdy se pokusili nám nechat špetku místa pro nás samotné. Myslím, že hranice normálnosti mi začíná znít spíše jako hranice odtažitosti; a to nejen od nás samotných, ale i od druhých.
Tak tedy nejprve nás naučili druzí, jak se normálně chovat (díky Bohu, že odpadly hodiny náboženství) a pak jsme se naučili vychovávat sami. To si určitě kdekdo také vybaví chvíle, ve kterých jsme se ocitli v rouše průhledného šatstva a vystavili se tak, naprosto odhalení, společnosti, jež se nám odvděčila urážkami, vulgarismy a posměchem. To jsme se pokusili hranici normálnosti překonat, vystrčit růžky a v tu ránu, dostali jsme něžně perlíkem přes prsty. To byl první případ - pokud ne moc dobrý, potěší spíš ten druhý.

Naše vzpurnost, vaše nepochopení.
Puberta. To je osudová chvíle a přelom v našich životech, kdy si vybíráme, čímže to vlastně máme a chceme být. Formujeme se a přetváříme a překonáváme naše hranice normálnosti a taktéž hranice příčetnosti u druhých.
Někdy doháníme k šílenství sebe, někdy rodinu, sousedy a dokonce snad i přátele, které jsou ve stejném matoucím rozpoložení jako my.
Zatím se to jeví prazvláštně, nemám pravdu? Ovšem, ale jak je to vše splácané, tak to dává smysl, aniž si všímáme. Je to prosté. Chytneme-li však jeden konec šňůrky zde a támhle a prudce zatáhneme, vše se rozuzlí.

Vše spolu souvisí.
Nejprve nás, jak už bylo zmíněno výše, k normálnosti vedli druzí. Naše totemy, naše modly, které nad námi autoritativně stály a dohlížely na naši výchovu (pokud vůbec) na nás mohly mít fatální dopad zrovna tak jako společnost, ve které jsme se ocitli jako v ledové vodě a následně opařeni opovrženíhodnými pohledy, které nás odsoudily za naši kontroverzi.
Taktický ústup, nebo odpor bylo jediným možným východiskem. Pokud jde o shrnutí (poněvadž já i vy už jsme celkem daleko a dál už se nám nechce) ani jeden případ není dobře, protože v obou dvou se málokdy jeví člověk takový, jaký skutečně je a chybí zde vlastní volba a rozhodnutí.
Tím nemyslím nic špatného, není to moralizování, avšak je špetky pravdy na tom hořkosladkém poháru života, že hranice normálnosti, byly stanoveny druhými. Události, které nás motivovaly, či demotivovaly, měly za následek zmatenost a absolutní nevědomost a to zase vedlo k tomu, že se často potýkáme s osudovými nárazy, neboť jsme ještě nezakusili, kým a čím jsme a jaké tu máme vůbec místo. Zdali k sezení, nebo stání.

Na závěr už musím snad jen říci: (a tady mi snad prominete, dopustím se malého, nepatrného a nejspíš bezvýznamného moralizování) normálně se chovejme tak, jak si myslíme, že to má být, aniž bychom se nedopustili ničeho špatného a zlého, čeho bychom pak museli litovat my, nebo druzí a chovejme se nenormálně tak, abychom nějaké hranice jednoho dne, nemuseli vůbec potřebovat.



Špatná rozhodnutí - kapitola druhá

9. května 2017 v 12:39 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
II. Kapitola
NATAŠA


"Pokud vím, slečno, mám to zcela jasně potvrzené a vy už jste si místo a čas určení vybrala, nemýlím-li se snad?" říká hlas v telefonu.
"Ano, pane, jen jsem si chtěla být naprosto jistá, nerada dělám věci, o kterých nevím jistě všechny informace. Pokud mi ovšem něco nezatajujete."
Naprosté ticho je přerušeno hlubokým, zklamaným povzdechem, který, jak se zdá, nevěstí nic, co by si člověk rád poslechl. I kdyby to snad mělo být od někoho z rodiny, či z úst pastora.
"Kdybychom vás nepotřebovali, Natašo, už bychom takovou drzost netolerovali, avšak vás žádám a varuji, zvažujte, co říkáte. Příště by se to nemuselo vyplatit. Nezapomeňte, že jste tu zakázku ještě nesplnila. Sbohem."
Stará, vysloužilá troska, která je jen přežitek. K čertu s jeho výhružkami, stejně si to udělám po svém. Připravená jsem od prvního okamžiku.
Posbírám si věci, všechny je úhledně skládám do kabelky, kterou následně odkládám na stůl a sklouznu do nádherných, šarlatově rudých šatů. Dlouho na ně sedal v šatníku prach. Naposledy jsem je měla, když jsme se s Robertem poprvé poznali.
Byla jsem mladá, krásnější, nežli teď a přehnaně optimistická. A ta láhev šampaňského udělala zbytek.
Naštěstí byl vždycky pan Slušný, alespoň co dam se týkalo, takže mne gentlemansky doprovodil domů a jediné, co mi zanechal, byl nádherný, dlouhý a vášnivý polibek v lehounce osvětlené uličce. Uličce, ve které jej chci dnes potkat znovu. Osudová cesta domů, která v nás vše probudila a zanechala budoucí stopy naší oddanosti jeden druhému, by měla být dostačující k navození sentimentality a odvrácení pozornosti.
Třesu se, cítím to a nejhorší je, že si to uvědomuji a neměla bych. Slabost, která se na mne fyzicky projevuje, melancholie, která otupuje a sžírá a postrkuje nesprávným směrem a nastavuje mi zeď, mi teď není vůbec k užitku. Ne teď, když už jsem se jednou provždy rozhodla.
Káčo, vybrala sis to sama, tak toho nechej. Nedělej si to horší.
Při zapínání náušnic si sebe v zrcadle nevšímám, přešla by mne chuť vyrážet do zimy. Netuším, zdali se na svůj odraz kdy podívám.
Vše je hotovo a vlastně připraveno.
Opouštím byt a přivolávám si výtah. Když jsem se na to celé připravovala, ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, že tenhle život a luxus budu muset nechat jít. Příliš jsem si zvykla na ten výhled na město, na náruč přepychu a apartmá, které by neurazilo ani císaře.
Výtah dorazil a já ladně, pohupující se v bocích, nastupuji dovnitř. Ještě jsem nedorazila na místo setkání a už mám připravenou lacinou pózu, kterou chci zaujmout dříve, nežli dojde na slova.
Cinknutí jasně říká, že je čas vystoupit a já procházím nádherně zdobenou halou směrem k východu. Zima, která se k večeru udělala, není příliš vábivým společníkem na cestu. Se skřípajícími brzdami u mých nohou zastavuje taxík. Přesně na čas, což je řidičova výhoda, jinak by nedostal spropitné.
Město odsud, tady dole, vypadá hrůzostrašně a nehostinně a místy dokonce krutě. Je jako bezbarvé, šedé peklo, které vás stiskne tak silně, až z vás jako z tuby od zubní pasty vymáčkne poslední kousek vaší sebeúcty, avšak z velké výšky si člověk troufá uvažovat o jeho vlídné náruči a pohostinnosti a kráse. Je to pošetilé a zvrácené, zrovna jako celá tahle fraška.
Nicméně, člověk si může v životě vybrat, čím chce být, ale na nás ostatní zbývá to, do čeho nás někdo jiný hodí. Na tom, že spadnete, až na úplné dno něco bývá, ale není to pravda, poněvadž i dno se dá prorazit a vy pak už jen bezvládně plachtíte v černočerné prázdnotě. Ve víru událostí, jenž naplní srdce obavami, pak zjistíte, jak moc jste otupěli. Bez cíle, bez šance na návrat a s minimální, ne-li s vůbec žádnou, nadějí na spokojený a klidný život.

Špatná rozhodnutí - kapitola první

9. května 2017 v 9:38 | J.Lukáš |  ŠPATNÁ ROZHODNUTÍ
I. Kapitola
PŘÍTEL

Barem se ozve říhnutí a rána, když nemotorně vrací škopek zpět na stůl. Nemá ani dopito, ale moc dobře si uvědomuje, když natahuje ruku vzhůru na znamení, že chce další, jak to s pivem dopadne. V jeho rukou zkrátka nikdy nic nevydrží. Prostě Max.
Ono si není na co stěžovat, s Maxem to spolu takhle táhneme už od doby, kdy jsme začali holkám vyhrnovat sukně a navíc je to můj jediný přítel. Ne ledajaký, ale nefalšovaný, nic teatrálního v našem vztahu nenajdete. Kdysi jsme spolu sloužili. Společně nastoupili, společně bojovali, stáli si bok po boku a společně, jako z rychlíku, včas vyskočili.
Rozhlíží se po holkách, co se táhnou jako tanečnice flamenga uličkou a do koutku úst si vkládá žváro. Jakoby mlsně zamlaská a coby v ruce třímající zapalovač, připravený si zapálit, dá znovu volný průchod kručícímu a sténajícímu žaludku, aby si trochu ulevil. Opět si slabě, s cigaretou v ústech, říhne a pěstí se třikrát bouchne do hrudi, odkašle si a opilecky se zasměje. Když nalezne slabou rovnováhu v těle, zapře ji všechnu lokty o stůl a natáhne se i se svým ukazováčkem ke mně.
"Tak," poví, promne si nos a zapálí si, "kde jsme to skončili? Aha! Už vím, takže, jsi idiot, když ji tak bezmezně věříš, to teda jako za prvé."
Jen se ironicky zasměji, a aniž bych ten úsměv pouštěl z tváří, zavrtím nesouhlasně hlavou a odvětím: "A za druhé?"
"Za druhé?" zeptá se udiveně.
"Jo, mělo to mít pokračování." Reaguji a přikládám si půllitr k ústům.
"Vlastně jo, za druhé! Tak teda, nechci tě blbnout, ale je jen pár věcí, který zůstanou na svým místě tak, jak je tam zanecháš, když jsi odešel, chápeš?"
"Vlastně ne, vůbec."
Zakroutí pusou, olízne si horní ret, mlaskne a natáhne si z cigarety, aniž by mi přestal hledět do tváře a vyfoukne na mne kouř.
"Jsi idiot."Odvětí chladně.
"Fajn, tak jsem, ale o čem to mluvíš?"
"V životě jsou jistoty,"vypráví a vášnivě gestikuluje, "a nejistoty. Když odejdeš z bytu a vrátíš se, najdeš to tam obvykle tak, jak jsi to tam nechal, chápeš? To je těch pár věcí, kterejma si můžeš bejt jistej. Všechno je na svém místě. Klíče, mobil, peněženka, dokonce i to zatracený porno, ale spoléhat se na ženskou? To je blbost."
"Co je to za kraviny?"
Ani nestihne usrknout ze sklenice, jen aby rychle odvětil.
"To nejsou žádný kraviny, vole!" vyjekne.
"Fajn, tak co tím chceš říct?"
"Jen to, že by sis měl dávat bacha. Moc dáváš na to, že když se ženská změní, že je to změna definitivní."
"A co ty věci, to mělo znamenat?"
"Jen příklad. Často, když máš dojem, že jsi něco ztratil, obvykle to najdeš tam, kde jsi to skutečně nechal. S citama je to jiný, víš?"
Jen se ušklíbnu a zakroutím hlavou, opět. Tentokrát mám ale dojem, že mě skutečně nahlodal. Debata se na chvíli odmlčela a je slyšet akorát hukot starýho, vyuzenýho baru a sotva znatelná, unylá country melodie z rádia. Kdyby bylo naprosté ticho, nejspíš by bylo slyšet, jak nad tím uvažuji. Třeba má trochu přece jen pravdu, třeba na ni moc spoléhám. Je to léta, co jsem ji neviděl. Je tu snad skutečně nějaká jistota, že ji tam najdu, tak jako dřív? Třeba tam ale bude a bude jiná, ne jako kdysi.
"Teda,"zasměje se, "i tady, v tom smrdutým podbříšku ztroskotanců, je cejtit, jak ti to šrotuje hlavou. Ty se bojíš."
"Hele, já…"
"Chápu to, nechtěl jsem tě znejistit. Jen je to celý divný a nezdá se mi to. Asi proto, že z toho Afghánistánu jsme si z nás přivezli daleko méně, než s jakou jsme tam jeli."
"To je teda fakt." Odpovím se zaváháním a sklopím hlavu.
Náhle se ke mně naklání a dává mi pohlavek, poté, když konečně zvednu obočí, popadá půllitr a beze slov pobízí, abych si s ním dal do nosu. K tomu všemu si dá hlavu na stranu a nasadí výraz nevinného dítěte. Na dospělýho chlapa pěkně infantilní kousek a způsob jak druhýho přesvědčit, aby se s ním jen tak opil.
Chvíli si hraju na uraženou dámičku a pak si s ním konečně ťukám, až se rozdrnčí i tabule v oknech a s úsměvy ve tvářích se pouštíme do práce, kterou máme doslova pod nosem.
Hodiny tikají, přehoupnou se přes šestou, sedmou a v baru se to shlukuje, přicházejí noví, staří mizí a už tu nejsou ani místa ke stání. Zkrátka pátek. Páteční večer a ke všemu třináctého. Nejednomu dojde, že pověrčivost vzala za své, když se lidi naučili to přepít a kromě padání pod stoly, rozbitý sklo a holčičí rvačky mezi puberťáky, co si hrajou na kluky, se nic zlýho neděje. Co by taky mohlo, od toho je tu, na rozdíl od nás, střízlivá ruka zákona.
Když mi na hodinkách začne hrát otravná, písklavá melodie, vím, že je nejvyšší čas to překlopit do žaludku a vyrazit.
"To snad ne,"vyhrkne Max a praští pěstí do stolu, "ty vážně odcházíš. Vždyť jsme sotva začali."
Oblékám si bundu a vstávám od stolu.
"To si myslíš ty, ale už tu sedíme přes tři hodiny a já tam vážně nechci dorazit na hadry."
"Jak myslíš, ale buď vážně opatrnej, jasný?"
"Jasně, mami."Odpovídám posměšně.
Beru si věci ze stolu, které jsem tam po příchodu naházel na hromadu a ironicky salutuji na odchod. Prodírám se tolika lidmi, hlukem a zápachem, že se mi z toho všeho točí hlava. Konečně vidím východ. Spása.
Po otevření dveří mne hned vítá svíravá náruč chladného větru, který prolétne kolem uší a udělá si okružní jízdu po krku, odkud si to štráduje až pod bundu, kde se drápy zaryje do hrudi. Oklepu se od šíje až k patám, sevřu v pěstech klopy od bundy a z třesoucích rtů vypustím obláček páry.
Hledím soustředěně, bez sebemenšího pohybu a známky chladu před sebe do prázdné a slabě osvětlené uličky, kterou se rozléhá matný jekot slečinek na tahu a jemné, tlumené melodie z barů, které se je dnes chystají hostit. Uvědomuji si, co dnes musím udělat, jaké rozhodnutí mne čeká a není to rozhodně nic, na co bych mohl být kdy v životě hrdý.


Kam dál