Pokrytecká

11. června 2017 v 8:34 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie


Stejně tak jako mouka může být černá,
i lecjaká holka může být milá a věrná,
to jen já si stále nad tím hlavu lámu,
div si snad vzteky nerozmlátím tlamu,
proč já vlastně hledám stále tu pravou,
když vždy zahazuji se s naprostou krávou.



 

Láska na první Pád

11. června 2017 v 7:54 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie


Byla to ona, dívka, ta pravá a jediná,
tančila na mostě a sukně jí vlála,
chvěla se ve větru, jak tam tak stála,
tak vášnivá a něžná, tak úplně jiná.

Přistoupil jsem kousíček blíž, pod sukni koukl,
jen jsem vyvalil údivem oči, pískl na ni a houkl,
avšak můj hlas rozlehl se a velice ji vystrašil,
pohlédla na mě, oči měla strachem zahalené,
zavrávorá, ztrácí glanc a naposledy si výskne,
kdo by tušil, že spadne a do hlavy se třískne,
že její krásné tělo, skončí kobercem zabalené.



Vzpomínková

11. června 2017 v 1:59 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie



Noc za nocí vrací se ke mně a svůdně mrká,
obtáčí se chtivě kolem mého těla jako had,
avšak když holubice na věži pětkrát zavrká,
vše rozplyne se v burácení a nastane chlad.

Prchlivě skáče do tmy a za stromy se ztrácí,
s laškovným chichotáním v mlze si tančí,
přestože se neustále pro pohlazení vrací,
stále není na dosah a v dálce si zvesela jančí.

Vyčerpání vybírá si své a tělo strhává k pádu,
hnijící padá si volně jako poslední dubové listí,
prodírá se a propadá houštím trnitého sadu,
co až nastane konec, kdo kdy to kde zjistí?

Tak bezvládné mé tělo na zemi ve srubu leží,
křečovitě svírá vzpomínku v pevných dlaních,
čelo potí se, avšak potichoučku dovnitř sněží,
však stále sním o nás dvou a květnatých pláních.





 


Art - Zrůda

10. června 2017 v 22:56 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky



Ne, opravdu se nepovažuji za zvráceného, ale mají-li má díla mluvit za mne, bude to lepší, než aby ožívala.




Pod vratkou střechou omylů

10. června 2017 v 16:59 | J.Lukáš |  TÉMA k Dumání

Pod vratkou střechou omylů

Blízko, blizoučko, pod jantarovým stromem, dubová lavička v náruči své dva láskyplné milence svírá a noc, která kobercově zahaluje vše, co do cesty ji vbíhá, dívku s chlapcem, přes ponurou paletu barev, vřele vítá.
Tehdy, když myriáda hvězd leskne se jako drobňoučké střípky v tom černočerném a chomáčkovitém koberečku, chlapec naklání se k dívce a jen sova přehluší mrknutím oka to krásné, co je všem bytostem cítícím nejjasnější. A zde, v krajině stínů a matných, mihotavých, duhovitých záblesků z povzdálí, zrodila se pochybnost, která vyvstává jako jehly na zádech tvora, který s nocí přátelsky třese si tlapkou.
To chlapec poprvé v životě ucítí, jak upadá do hlubin své nehostinné nejistoty, kde na dně nachází své zmrzačené dvojče, které jej přesvědčí o chybných krocích, kterými se zavázal k vskutku závažným činům, které vedly k přesvědčení o pravosti citů, jenž má k dívce, která se mu na oplátku otevřela jako plachá a velice křehká labuť.
Opravdu nehezké, křečovitě chvějící se, poskakující a nedůvěřivé dvojče uhlazenému stvořiteli výtku za výtkou dává a s rákoskou v ruce hrozí a napomíná a povolává na pomoc Vinu, aby zakročila.
Vina povstane z hrobu a uštědří chlapci ránu, ze které otřesený probudí se a vyskočí jako čiperný cvrček, prchající do absolutní a chmurné noci, zanechávající za sebou zdrcenou a zmatenou dívenku, jejíž srdce v tom sletu událostí změní rytmus a uvadá jako poslední květina na nejpustší hoře.
Avšak… Co když je i tohle správně?


2. část - Moment úleku

Ve vteřině se nám krev stáhne z konečku prstů, které jsou náhle jako ponořené do ledových kostek, uspořádaných v umyvadle a hlava vyskočila ven oknem a skončila na nádvoří v bláznivém kolotoči, který nezpomaluje a nikdy nezastaví; přesto však skočíme z větve na větev, napijeme se z první orosené číše plné piva, zapálíme si své první žváro a nasajeme do plic, či nastartujeme auto, které se pod náporem naší tlapy rozjede do zaneprázdněného provozu. Tak, či snad dokonce jinak, je to jen spousty našich prvních, prapůvodních okamžiků a zážitků, které si s sebou neseme v ranci.
Někdy jsou to zkušenosti božské záležitosti a někdy naopak. Jindy se jedná o kamenný batoh s popruhy z ocele, který trýzní naše svědomí a nedovolí nám spát. Ach ano, i takové je naše poprvé.
Nicméně… Naše zkušenosti a volby, jsou souhrn všech našich akcí a životních přání, ať už splněných, či neuskutečněných, které se nakupily. Můžeme se pokusit to zvrátit a jsme schopni napravovat, ale problém má vždy delší háček, nežli ramínko na kabát pro přerostlé smrky a tak čas od času při nápravě zjistíme, že za sebou máme daleko více poničeného porcelánu, než kolik bychom dokázali pobrat.
Možná nechceme dělat špatné, však jsme k tomu ani nebyli zrozeni, ale i když si dokážeme udělat ledasco, měli bychom s sebou nosit náplasti dvě. Jednu pro nás a druhou pro osobu, které jsme nechtíce při cestě na kopec poznání šlápli na nohu.
A co když je to špatně? Netuším, ale nic se tím nezkazí. A jestli to je správně? To posoudíme při dalším testu, až se nějak rozhodneme. Volba je zkrátka jen volbou, ať už tou špatnou, nebo správnou, našemu životu dává větší řád a smysl, nežli špatně zvolená dieta. Koneckonců, co já o tom jen mohu vědět.
A co vy, čtenáři?

 
TÉMA TÝDNE: Co když je to správně?

Art - Klaun

5. června 2017 v 19:08 | J.Lukáš |  Leporelo a Omalovánky


Veselý kalun, který je v každém z nás, si čas od času také povzdechne a pobrečí.




Ofenzíva: BLOG

31. května 2017 v 22:35 | J.Lukáš |  DENÍČEK MRAVNOSTI
DENÍK I.
Tak a je to venku!

Ne, opravdu nejde o přiznání, že jsem homosexuál.
Spuštěno, motor běží a... Mám hotovo a nevypadá to tu tak zle, jak jsem si myslel a představoval, i když zdání může klamat.
Prošlo si to tu změnami a já také. Přizpůsobil jsem se tak, abych nevypadal zle a především záhadně. Možná blog beru útokem a příliš do něj buším, abych z něj něco vymáčkl, a nejspíše sem vkládám i něco, co by mohlo leda tak viset na zdi Facebooku nějaký ukřičený školačky, která neví, co se životem a s časem, ale jsem spokojený. Celkem.
Doufám, že tímto úvodem jsem v krátkosti řekl vše podstatné a také doufám, že se Vám tu bude líbit stejně jako mně (pokud tu na to nezůstanu úplně sám, ale věřím, že ne).
Budu se na Vás těšit...


Nováček
Jan LUKÁŠ




Rozjímání III.

31. května 2017 v 10:38 | J.Lukáš |  OKNO


"Žij přítomností a dávej pozor, aby se z tvé minulosti nestala tvá budoucnost a z budoucnosti tvá minulost."




Rozjímání II.

31. května 2017 v 10:36 | J.Lukáš |  OKNO


"Nesni o duhové zebře, když nejsi ochotný postarat se o lidi."




Civilizovaná prasátka

31. května 2017 v 10:10 | J.Lukáš |  Chvilka Poezie

Je to tady!
Umíráme hlady
a venku padáme smrady,
hlavně, že stavíme si nekuřácké hrady.
Kráčím si tak venku v dešti,
na šíji dopadá mi kyselá voda,
opodál dítě kvůli tomu vřeští,
že ho kapka deště v oku bodá.
Tak s ním rychle pospíchá domů,
aby jej uchlácholila a slzy usušila,
avšak kdyby ubožačka jen věděla a tušila,
že v přírodě otrávily se i kořeny všech stromů.
Otáčím se a jdu si cestičkou dál a všímám si, všímám a vidím,
opravdu se místy za nás až stydím…


Vzdychám si, jak to jen všechno vskutku do prázdnoty padá, chřadne, mizí a propadá se hloub,
jen kdyby našel se někdo, kdokoli, kdo otěže by ochotně převzal a podíval se tomu na kloub.

Pak tuhle a tam, krky vylíhly se z trávy a na nich trčely údajně chytré hlavy,
byly opravdu tak moudré, vpravdě pragmatické, až dokázaly oblbnout i davy.
"Většiny shlukněte se, ukažte se a předveďte těm menším, jakou máte sílu,
jen vy přece máte takovou moc, že Vám není rovno a bojujte za nás v míru!"
A tak člověk člověka proti člověku postavil a naučil ho bezhlavě nenávidět,
aby nemusel vidět, kde leží ta pravda, co se to tu doopravdy děje
a jak všude problikávají světla, jak nám pomalinku pohasíná naděje.

Historici jednou budou říkat, jaká to byla těžká doba…
Nevěřícně budou kroutit hlavami, zatímco popotahovat z elektronické cigarety budou, sedět na vznášející se židli u bílého, kovového stolu, ani je nenapadne podívat se dolu, kde asi vytratili dlouhými léty přežívání páteř.
Nu co, sami v ní žít budou, jen už budou ovce, ať si kdekdo říká, co chce, stejně akorát tak káže mečem, morálku se zbraní v ruce nás učí a je tak blbej, až to drnčí, až to bubnuje a bučí.
Nakonec to ustane v zemi, kde kyselina leptavá padá ze zelených mraků, kde obloha kdysi modrá je žlutorůžová, kde místo mloků, dočkáme se války přerostlých krabů a raků, kde kouření nahrazeno bude výpary, přes které vidět nelze, kde po zakázání piva v hospodách vzniknou nešvary a kde začalo to přece jen prostým - zákazem kouření.



Milý čtenáři…
…neber prosím zle tento článek, ani slova v něm. Neber si servítky, avšak neber si ani kyj.

Kam dál